1

¹ Byl muž v zemi Úsu, jménem Jób. Tento muž byl bezúhonný a přímý, bohabojný a (odvracející se od zlého.)

² Narodilo se mu sedm synů a tři dcery.

³ Jeho statek vydal na sedm tisíc ovcí a tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic a velmi mnoho čeledi; onen muž byl nejzámožnější ze všech synů východu.

⁴ Jeho synové chodívali a pořádali hostinu, každý doma ve svůj den. Posílali pro své tři sestry a zvali je, aby jedly a pily s nimi.

⁵ I stávalo se, když proběhly dny hostiny, že Jób pro ně posílal a posvěcoval je, vstával časně ráno a přinášel zápalné oběti podle počtu jich všech; neboť Jób říkal: Moji synové možná zhřešili a ve svém srdci zlořečili Bohu. Takto činil Jób po všechny dny.

⁶ Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan.

⁷ Hospodin tehdy Satanovi řekl: Odkud přicházíš? Satan Hospodinu odpověděl: Z obchůzky na zemi, z procházení po ní sem a tam.

⁸ Hospodin se pak Satana zeptal: Jestlipak sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není na zemi jemu podobného, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého.

⁹ Satan nato Hospodinu odpověděl: Bojí se snad Jób Boha bezdůvodně?

¹⁰ Cožpak ty jsi neohradil jej, jeho dům a všechno, co má, ze všech stran? Nepožehnal jsi dílo jeho rukou a nerozhojnil se jeho statek na zemi?

¹¹ Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni vše, co má; určitě ti bude do tváře zlořečit.

¹² Hospodin řekl Satanovi: Hle, vše, co má, je ve tvé ruce; pouze na něho ruku nevztahuj. A Satan odešel z Hospodinovy přítomnosti.

¹³ Nastal den, kdy jeho synové a dcery jedli a pili víno v domě svého prvorozeného bratra.

¹⁴ Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: Skot právě oral a oslice se pásly (vedle něj.)

¹⁵ Vtom vpadli Šebovci, pobrali je a služebníky zabili ostřím meče. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil.

¹⁶ Ještě mluvil, když přišel jiný a řekl: Boží oheň padl z nebes, zapálil ovce i služebníky a strávil je. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil.

¹⁷ Ještě mluvil, když přišel jiný a řekl: Chaldejci postavili tři oddíly, vtrhli na velbloudy, pobrali je a služebníky zabili ostřím meče. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil.

¹⁸ Zatímco mluvil, přišel jiný a řekl: Tvoji synové a dcery jedli a pili víno v domě svého prvorozeného bratra

¹⁹ a hle, silný vítr se přihnal přes pustinu a opřel se do čtyř rohů domu; ten se zřítil na ty mladé a zemřeli. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil.

²⁰ Nato Jób vstal, roztrhl své roucho a ostříhal si hlavu; pak padl na zem a klaněl se.

²¹ Řekl: Nahý jsem vyšel z nitra své matky a nahý se tam navrátím; Hospodin dal a Hospodin vzal. Budiž požehnáno Hospodinovo jméno.

²² V tom všem Jób nezhřešil a nepřiřkl Bohu (nic bláhového.)

2

¹ Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan, aby se postavil před Hospodina.

² Hospodin tehdy Satanovi řekl: Odkud přicházíš? Satan Hospodinu odpověděl: Z obchůzky na zemi, z procházení po ní sem a tam.

³ Hospodin se pak Satana zeptal: Zdali sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není jemu podobného na zemi, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého. Stále se drží své bezúhonnosti, i když jsi mne podnítil proti němu, abych jej bezdůvodně pohltil.

⁴ Satan však Hospodinu odpověděl. Řekl: Kůži za kůži, ale vše, co člověk má, dá za svou duši.

⁵ Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni až k jeho kosti a k jeho masu; určitě ti bude do tváře zlořečit.

⁶ Tu Hospodin Satanovi řekl: Hle, (je ve tvé ruce;) avšak zachovej jeho duši.

⁷ Satan pak odešel z Hospodinovy přítomnosti a ranil Jóba zlými vředy od paty až k hlavě.

⁸ A on si vzal střep, aby se jím drápal, a když seděl v popelu,

⁹ jeho žena mu řekla: Ty se stále držíš (své bezúhonnosti?) Zlořeč Bohu a zemři!

¹⁰ Odpověděl jí však: Mluvíš, jako by promlouvala jedna z bláznivých žen. Což budeme přijímat od Boha dobré, a zlé přijímat nebudeme? V tom všem Jób nezhřešil svými rty.

¹¹ Když tři Jóbovi přátelé uslyšeli o všem tom zlu, které na něho dolehlo, přišli, každý ze svého domova: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že přijdou, aby (mu projevili účast) a aby jej potěšili.

¹² Když zpovzdálí pozvedli oči a nemohli jej poznat, (pozvedli hlas a rozplakali se.) Roztrhli každý své roucho a rozhazovali prach nad své hlavy k nebi.

¹³ Pak s ním seděli na zemi (sedm dnů) a sedm nocí a nepromluvili na něj ani slovo, protože viděli, že jeho bolest je tuze veliká.

3

¹ Potom otevřel Jób svá ústa a proklínal svůj den.

² Jób promluvil a řekl:

³ Ať zanikne den, v němž jsem byl zrozen, a noc, která řekla: Byl počat mládenec.

⁴ Onen den ať se stane temnotou, ať po něm Bůh nahoře nepátrá, ať se nad ním nezaskví svítání.

⁵ Ať se ho ujmou temnota a nejhlubší tma, ať se na něm usídlí bouřkový mrak, ať ho poděsí ponurost dne.

⁶ Onu noc ať vezme setmění, ať se netěší mezi dny roku, do počtu měsíců ať nepřijde.

⁷ Hle, ona noc ať se stane neplodnou, ať jí nepronikne radostný křik.

⁸ Ať ji zatratí ti, kteří proklínají den, připravení vzbudit livjátána.

⁹ Ať se zatmějí hvězdy jejího soumraku, ať napjatě čeká na světlo, a žádné není, ať neuzří paprsky rozbřesku,

¹⁰ neboť (nezavřela dveře nitra) mé matky a neskryla trápení před mýma očima.

¹¹ Proč jsem nezemřel vycházeje z lůna matky, nevyšel z nitra a nevydechl naposled?

¹² Proč (mě vzali na kolena) a k čemu jsou prsy, že je mám sát?

¹³ Vždyť bych nyní ležel a byl bych v klidu; spal bych a tehdy by se mi to odpočívalo

¹⁴ s králi a rádci země, kteří si znovu budují trosky;

¹⁵ nebo s knížaty, kteří mají zlato a své domy naplňují stříbrem;

¹⁶ nebo jako (ukrytý potracený plod -- nebyl bych;) jako děti, které neviděly světlo.

¹⁷ Tam ničemové zanechali nepokoje, tam odpočinou (únavou vysílení;)

¹⁸ tam (vězňové zůstali spolu bezstarostní,) neslyšeli hlas biřice;

¹⁹ je tam (malý i velký) a otrok je svobodný od svých pánů.

²⁰ Proč je dáváno světlo udřenému a život těm, kdo mají hořkost v duši,

²¹ těm, kteří čekají na smrt, a ona nepřichází, ač po ní slídili více než po (skrytých pokladech,)

²² těm kdo se budou s jásotem radovat, budou se veselit, že najdou hrob,

²³ (muži, jehož cesta je ukryta,) za nímž ji Bůh zatarasil?

²⁴ Vždyť mé vzdychání přichází místo mého chleba, mé nářky se rozlévají jako voda.

²⁵ Neboť jsem se velmi strachoval, a stalo se mi to. To, čeho jsem se lekal, na mne přichází.

²⁶ Neměl jsem pohodu, neměl jsem klid a neodpočinul jsem, až přišla vřava.

4

¹ Tu odpověděl Elífaz Témanský. Řekl:

² Což nebudeš mrzutý, zkusí-li s tebou někdo mluvit? Jenže kdo by dokázal zadržet řeč?

³ Hle, sám jsi mnohé káznil a posiloval jsi malátné ruce.

⁴ Tvé výroky podpíraly klopýtajícího, upevňoval jsi klesající kolena.

⁵ Protože však teď došlo na tebe, jsi mrzutý; udeřilo to právě na tebe a děsíš se.

⁶ (Což není bohabojnost tvým spolehnutím a bezúhonnost tvých cest tvou nadějí? )

⁷ Uvědom si konečně: Kdo nevinný kdy zahynul a kde byli přímí vyhlazeni?

⁸ Podle toho, co jsem viděl, ti, (kdo orají nepravost) a rozsévají trápení, také ho sklidí.

⁹ Hynou (Božím dýchnutím) a závanem jeho hněvu pomíjejí.

¹⁰ Řev lva, hlas krále zvířat, je umlčen, zuby mladých lvů jsou vyraženy.

¹¹ Starý lev hyne nedostatkem potravy, mláďata lvice budou rozptýlena.

¹² (Ke mně pak se přikradlo slovo, mé ucho z něj zachytilo šepot. )

¹³ Při přemítání zneklidněném z (nočních vidění,) když na lidi padá (hluboký spánek,)

¹⁴ obestřel mne strach a třes a všechny mé kosti se rozechvěly.

¹⁵ Pak přes mou tvář přechází závan, zježí mi chlupy na těle.

¹⁶ Zastaví se, ale nerozeznám jeho vzhled; nějaký zjev je před mýma očima. Nastane ticho a uslyším hlas:

¹⁷ Což může být smrtelný člověk (před Bohem spravedlivý? Může snad být muž čistý před svým Tvůrcem?)

¹⁸ Jestliže nevěří svým otrokům a (své anděly pokládá za omylné,)

¹⁹ čím spíše ti, kteří bydlí v domech z hlíny, jejichž základy tkví v prachu, budou sraženi (snáze než) mol.

²⁰ Od rána do večera budou rozdrceni; bez povšimnutí navždy zahynou.

²¹ (Což jim nebylo vytrženo stanové lano? ) Zemřou, ne však s moudrostí.

5

¹ Jen volej. Je snad někdo, kdo ti odpoví? A ke komu ze svatých se obrátíš?

² Vždyť hlupáka zabije nespokojenost a prostoduchého usmrtí žárlivost.

³ Sám jsem viděl hlupáka, jak se zakořeňuje, a hned jsem zatratil jeho příbytek.

⁴ Jeho synové budou daleko od záchrany; budou zdeptáni v bráně a nebude nikoho, kdo by je vysvobodil.

⁵ (Jeho sklizeň sní hladový, a až z trní ji bude vybírat; smyčka bude lapat jeho majetek. )

⁶ Vždyť nepravost nevyrazí z prachu a trápení nevzejde z půdy.

⁷ Člověk byl totiž zrozen pro trápení, (stejně jako) jiskry létají vzhůru.

⁸ Já bych nejspíše pátral po Bohu a svou záležitost bych předložil Bohu,

⁹ který činí veliké věci, jež nelze vyzpytovat, divy, jež nelze spočítat,

¹⁰ který dává déšť na povrch země a sesílá vodu na pole,

¹¹ takže postavil ponížené na vysoké místo a naříkající byli vyzdviženi do bezpečí,

¹² který maří plány chytráků, takže jejich ruce nebudou mít úspěch,

¹³ který přistihuje moudré v jejich chytráctví; rada potměšilců bývá ukvapená.

¹⁴ Ve dne se potýkají s temnotou, jako v noci tápou za poledne.

¹⁵ Ale nuzného zachránil od meče, z jejich úst a z ruky mocného.

¹⁶ A tak se pro chudého objevila naděje, ale bezpráví zavřelo svá ústa.

¹⁷ Hle, šťastný je člověk, (kterého Bůh kárá;) a proto ponaučení Všemohoucího nezavrhuj.

¹⁸ Vždyť on způsobí bolest i obváže, zdeptá, ale jeho ruce vyléčí.

¹⁹ V šesti úzkostech tě vysvobodí, ba v sedmi tě nezasáhne zlé.

²⁰ V hladu tě jistě vykoupil ze smrti a ve válce z moci meče.

²¹ Budeš ukryt před bičem jazyka a nebudeš se bát zkázy, až přijde.

²² Budeš se vysmívat zkáze a hladomoru a zemské zvěře se (nebudeš muset bát.)

²³ (Máš totiž smlouvu s kameny na poli) a polní zvěř je vůči tobě pokojná.

²⁴ I zjistíš, že tvůj stan je v pořádku, když navštívíš svou pastvinu a nic nebudeš postrádat.

²⁵ Zjistíš také, že tvé símě je početné, tvých potomků jako zemské zeleně.

²⁶ V zralosti vejdeš do hrobu jako navršený stoh obilí ve svůj čas.

²⁷ Hle, toto jsme vyzpytovali, tak to je. Vyslechni si to a sám se o tom přesvědč.

6

¹ Nato Jób odpověděl. Řekl:

² Kéž by byla pečlivě zvážena má nespokojenost a spolu s mým neštěstím byla vyzvednuta na miskách vah.

³ Vždyť je již těžší než mořský písek; kvůli tomu byla má slova neuvážená.

⁴ Vždyť ve mně vězí šípy Všemohoucího, jejichž jed saje můj duch; Boží pohromy se zaměří proti mně.

⁵ Cožpak bude divoký osel hýkat nad trávou? Bude snad býk bučet nad svou pící?

⁶ Cožpak se dá jíst něco, co samo nemá chuť, bez soli? Je snad nějaká chuť ve vaječném bílku?

⁷ Má duše se nechce dotýkat těch věcí; (jsou pro mě nechutným pokrmem.)

⁸ (Kéž se tak stane,) že se naplní má prosba a Bůh dá, v co skládám svou naději.

⁹ (Ať se Bůh odhodlá a srazí mě, povolí svou ruku a odtrhne mě,)

¹⁰ ať už nastane má útěcha a já mohu radostně poskakovat v bolesti, ačkoli mě Bůh nebude šetřit; neboť jsem nezatajil řeči Svatého.

¹¹ Jakou mám sílu, že bych měl vytrvat, a jaký můj konec, že bych měl prodlužovat svůj život?

¹² Je snad má síla silou kamenů? Je snad mé tělo z bronzu?

¹³ (Není snad pro mne pomoc a obezřetnost byla ode mne zahnána?)

¹⁴ (Zoufalému náleží milosrdenství jeho přítele, i když opustí bázeň před Všemohoucím.)

¹⁵ Moji bratři (jednali zrádně) jako potok, pominou jako řečiště potoků,

¹⁶ (kalných od ledu, v nichž je skryt roztátý sníh.)

¹⁷ V době sucha se ztratily; v jeho žáru zmizely ze svého místa.

¹⁸ (Stezky jejich pouti se vinou, přecházejí v pustotu a hynou.

¹⁹ Karavany z Témy je vyhlížely, průvody ze Šeby na ně čekaly.

²⁰ (Styděly se, protože každý si byl jistý; přišly až k nim a hanbily se.)

²¹ Teď jste se tedy stali něčím takovým jako ony; když uvidíte něco děsného, bojíte se.

²² Zdalipak jsem řekl: Dejte mi něco anebo zaplaťte za mě ze svého jmění

²³ a zachraňte mě z ruky protivníka, z ruky násilníků mě vykupte.

²⁴ Poučte mě a já umlknu, dejte mi porozumět, v čem jsem zbloudil.

²⁵ (Čím jsou hrozné upřímné řeči? Co však kárá vaše kárání?)

²⁶ Rozhodnete se snad kárat výroky a nechat znít do větru řeči zoufalce?

²⁷ To potom necháte padnout los na sirotka a zaprodáte svého bližního.

²⁸ (Nyní tedy buďte tak laskavi, pohleďte na mě, copak vám budu do očí lhát?)

²⁹ Přestaňte prosím, ať se nespáchá zvrácenost, přestaňte už, jde tu o mou spravedlnost.

³⁰ Cožpak je na mém jazyku zvrácenost? Nerozpozná snad mé patro zhoubné choutky?

7

¹ Což není na smrtelného člověka na zemi vložena povinnost služby a nejsou jeho dny jako dny najatého dělníka?

² Jako otrok baží po stínu a jako najatý dělník čeká na svou mzdu,

³ (tak jsem pro sebe dostal do dědictví) měsíce nicoty a noci trápení mi přidělili.

⁴ Kdybych ulehl, řeknu: Kdy vstanu a kdy se nachýlí večer? Tak se nasytím svým neklidem až do rozednění.

⁵ Mé tělo obléklo larvy a chumáče prachu, kůže mi popraskala a zhnisala.

⁶ Mé dny byly rychlejší než tkalcovský člunek a pominuly v beznaději.

⁷ Pamatuj, že můj život je jen vítr; mé oko neuvidí znovu blaho.

⁸ Nebude mě sledovat oko toho, který mě vidí; tvé oči budou po mně pátrat, ale já už tu nebudu.

⁹ Pominul oblak a zmizel; tak ani ten, kdo sestupuje do podsvětí, už nevyjde.

¹⁰ Nenavrátí se už domů, jeho domov už jej nezpozoruje.

¹¹ Ani já nezadržím svá ústa, promluvím (v tísni svého ducha,) přemýšlet budu (v hořkosti své duše.)

¹² Cožpak jsem moře či drak, že nade mnou musíš ustanovit stráž?

¹³ Kdybych řekl: Potěší mě má pohovka, má postel mě unese při mém stěžování,

¹⁴ ty mě vyděsíš sny, viděními mě ohromíš.

¹⁵ (Tu si má duše zvolila zardoušení, ano, smrt, raději než mé kosti.)

¹⁶ Pohrdám tím, nebudu žít navěky; (nech mě být,) vždyť mé dny jsou marnost.

¹⁷ Co je smrtelný člověk, že si ho ceníš a že si ho všímáš?

¹⁸ Navštěvuješ ho každé ráno, neustále jej budeš zkoušet.

¹⁹ (Jak dlouho) ode mne neodvrátíš pohled, (nenecháš mě aspoň spolknout) slinu?

²⁰ Pokud bych zhřešil, co tím provedu tobě, strážci člověka? Proč jsi mě pro sebe určil za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?

²¹ A co že neodpustíš mé přestoupení a neodejmeš mou zvrácenost? (Vždyť nyní ulehnu do prachu;) budeš mě usilovně hledat, ale já už tu nebudu.

8

¹ Tu odpověděl Bildad Šúchský. Řekl:

² Jak dlouho budeš povídat tyto věci (a řeči tvých úst budou jako prudký vítr?)

³ Cožpak Bůh pokřiví právo? Pokřiví snad Všemohoucí spravedlnost?

⁴ Jestliže tví synové proti němu zhřešili, vydal je do moci jejich přestoupení.

⁵ Pokud ty budeš usilovně hledat Boha a Všemohoucího budeš prosit o smilování,

⁶ pokud jsi čistý a přímý, nyní se tedy dá kvůli tobě pohnout a obnoví příbytek tvé spravedlnosti.

⁷ Tvůj počátek se bude zdát nepatrný, zatímco tvá budoucnost půjde rychle vzhůru.

⁸ Jen se přece zeptej u dřívější generace a ověř to podle bádání jejich otců.

⁹ Neboť my jsme tu od včera a nedozvíme se to, naše dny jsou totiž jako stín na zemi.

¹⁰ Cožpak to nejsou oni, kdo tě poučí, promluví k tobě a vynesou výroky ze svého srdce?

¹¹ Což vyroste papyrus mimo bažinu? Vzroste sítí bez vody?

¹² Ten ve svém rozpuku ještě nemůže být utržen, ale uschne dříve než jakákoliv tráva.

¹³ Tak dopadnou všichni, kdo zapomínají na Boha; zanikne i naděje bezbožného,

¹⁴ jemuž se stane důvěra zklamáním, naděje pavučinou.

¹⁵ Opře se o svůj dům, ale nezůstane stát; chytí se ho, ale neobstojí.

¹⁶ Na slunci je svěží a jeho ratolest vyrazí nad jeho zahradou.

¹⁷ Na hromadě kamení se budou proplétat jeho kořeny, pronikne do kamenného domu.

¹⁸ Jestliže jej vykoření z jeho místa, ono jej zapře: Nikdy jsem tě nevidělo.

¹⁹ Inu, taková je radost jeho cesty; a z prachu vyraší zase další.

²⁰ Hle, Bůh nezavrhne bezúhonného ani nebude pevně držet za ruku zločince.

²¹ Nakonec naplní smíchem tvá ústa a tvé rty radostným křikem,

²² ti, kdo tě nenávidí, oblečou hanbu a stan ničemů, ten pomine.

9

¹ Nato Jób odpověděl. Řekl:

² (Opravdu vím, že to tak) je, ale (jak může být smrtelný člověk) spravedlivý před Bohem?

³ Jestliže s ním bude chtít vést spor, neodpoví mu na jedinou věc z tisíce.

⁴ Má moudré srdce a ohromnou sílu. Kdo se proti němu kdy zatvrdil a uspěl?

⁵ On přenáší hory, aniž by poznaly, kdo je ve svém hněvu vyvrátil.

⁶ On pohybuje zemí z jejího místa, až se rozechvějí její sloupy.

⁷ On domlouvá slunku, a to nezazáří, (vůkol hvězd umístí) pečeť.

⁸ On sám roztahuje nebesa a kráčí po návrších moře.

⁹ Tvoří Medvěda, Orion a Plejády i jižní souhvězdí.

¹⁰ (Činí veliké věci, jež ani nelze vyzpytovat, divy, jež ani nelze spočítat.)

¹¹ Jestliže projde nade mnou, nic neuvidím, a přejde-li, ani jej nerozpoznám.

¹² Jestliže něco uchvátí, kdo ho přinutí to vrátit? Kdo mu řekne: Co to děláš?

¹³ Bůh neodvrátí svůj hněv. Před ním se sklonili i pomocníci obludy.

¹⁴ Jak bych mu tím spíše mohl odpovídat já? Jak mám volit slova při rozhovoru s ním?

¹⁵ Vždyť i kdybych byl v právu, (nebyl bych schopen odpovědět;) svého soudce bych jen prosil o smilování.

¹⁶ Pokud bych volal a odpověděl by mi, nevěřil bych, že vyslyší můj hlas.

¹⁷ Neboť mě drtí bouří a bezdůvodně rozmnožuje mé modřiny.

¹⁸ (Nedovolí, aby se mi vrátil dech,) nýbrž sytí mě hořkostmi.

¹⁹ Pokud jde o sílu, ano je udatný, a pokud jde o soud, kdo jiný mě předvolá?

²⁰ I když budu v právu, má ústa mě usvědčí z viny; jsem bezúhonný, ale prohlásila mě za zvráceného.

²¹ Jsem bezúhonný. Nebudu se starat o svou duši, zavrhnu svůj život.

²² Je to jedno, proto říkám: On (skoncuje s bezúhonným stejně jako s ničemou.)

²³ Jestliže bič náhle usmrtí, posmívá se zoufalství nevinného.

²⁴ Země je vydána do ruky ničemy, on zakrývá tvář jejích soudců. Pokud ne on, kdo je to tedy?

²⁵ A mé dny byly rychlejší než běžec; utekly, neviděly blaho.

²⁶ Pominuly spolu s rákosovými loděmi, jako se orel střemhlav vrhá na kořist.

²⁷ Řeknu-li si: Zapomenu na své stěžování, opustím svou utrápenou tvář a pookřeji,

²⁸ lekám se všech svých bolestí, vím, že mě nenecháš bez trestu.

²⁹ Já platím za ničemníka, nač se mám unavovat marností?

³⁰ Kdybych se omyl vodou ze sněhu a dlaně si očistil louhem,

³¹ jednou mě ponoříš do jámy a bude mnou opovrhovat i můj plášť.

³² Vždyť on není člověk jako já, abych mu odpověděl a (vešli jsme spolu v soud.)

³³ Není mezi námi rozhodčí, který položí na nás oba svou ruku.

³⁴ Ať ode mě odejme svou hůl, (ať mě hrůza z něj neděsí,)

³⁵ ať mohu promluvit, aniž se ho budu bát; (tak tomu totiž u mě není.)

10

¹ Má duše si zhnusila můj život, (dám průchod svému stěžování) nad sebou. Budu mluvit v hořkosti své duše.

² Řeknu Bohu: Neprohlašuj mě vinným. Oznam mi, proč se mnou vedeš při.

³ Cožpak je pro tebe dobré, že utlačuješ, že zavrhuješ výtěžek svých dlaní? Dovolil jsi, aby se zaskvěl (plán ničemů?)

⁴ Máš tělesné oči, díváš se snad, jako se dívá smrtelný člověk?

⁵ Cožpak jsou tvé dny jako dny smrtelného člověka, jsou snad tvé roky jako dny muže,

⁶ že hledáš mou zvrácenost a pátráš po mém hříchu?

⁷ Podle svého poznání víš, že nejednám ničemně, a není, kdo by vysvobodil ze tvé ruky.

⁸ Tvé ruce mě utvořily a uspořádaly mě (spolu se vším okolo. A teď bys mě pohltil?)

⁹ Rozpomeň se přece, že jsi mě udělal jako hlínu a (do prachu mě zase chceš vrátit.)

¹⁰ Cožpak mě nesléváš jako mléko a nezahušťuješ jako sýr?

¹¹ Oblékáš mi kůži a maso, proplétáš mě kostmi a šlachami.

¹² (Daroval jsi mi) život a prokázal milosrdenství a tvá starost zachovala mého ducha.

¹³ Avšak tyto věci jsi uchovával ve svém srdci; vím, že takhle je to s tebou:

¹⁴ Kdybych zhřešil, ty mě budeš střežit a pro mou zvrácenost mě nenecháš bez trestu.

¹⁵ Kdybych jednal ničemně, běda mi; i kdybych byl spravedlivý, nesmím zvednout hlavu. Jsem nasycen hanbou, pohleď na mé soužení.

¹⁶ Až se však povýší, budeš mě lovit jako lev a znovu budeš na mně ukazovat svou obdivuhodnou moc.

¹⁷ Znovu proti mně postavíš své svědky, abys vystupňoval svou nespokojenost se mnou. Střídání a množství toho všeho přichází proti mně.

¹⁸ Proč jsi mě tedy vyvedl z matčina lůna? Naposled bych vydechl a oko by mě nespatřilo.

¹⁹ Byl bych, jako kdybych nebyl. Byl bych odnesen z břicha do hrobu.

²⁰ Cožpak není maličko mých dnů? Přestaň a (upusť ode mě,) ať maličko pookřeji,

²¹ dříve než odejdu -- a už se nenavrátím -- do země temnoty a nejhlubší tmy,

²² země temné jako zatmění nejhlubší tmy a bez řádů, kde se rozbřesklo tak, jako by to bylo zatmění.

11

¹ Tu odpověděl Sófar Naamatský. Řekl:

² Cožpak tohle množství slov nemá být zodpovězeno? Zdalipak bude žvanil v právu?

³ Umlčí tvé prázdné řeči muže? Posmíval ses a nikdo tě nezahanbí?

⁴ Řekl jsi pak: Má nauka je ryzí, jsem čistý ve tvých očích.

⁵ Avšak kéž by se Bůh rozhodl promluvit a otevřel by proti tobě své rty.

⁶ Kéž ti oznámí tajnosti moudrosti, protože (obezřetnost má dvě stránky,) (a věz,) že Bůh (kvůli tobě zapomíná část tvé zvrácenosti.)

⁷ Cožpak vystihneš pochopení Boha, vystihneš snad Všemohoucího v jeho dokonalosti?

⁸ (Vyšší než nebesa) -- co s tím uděláš? Hlubší než podsvětí -- co o tom zjistíš?

⁹ Její míra je delší než země a širší než moře.

¹⁰ (Pokud chce něco změnit, uzavřít, shromáždit, kdo jej od toho odvrátí? )

¹¹ Vždyť on rozezná podvodníky, zahlédne nepravost, aniž by to musel pozorně zkoumat.

¹² I tupec nabude rozumu a z hřebce divokého osla se zrodí člověk.

¹³ Pokud ty připravíš své srdce a vztáhneš k němu své dlaně --

¹⁴ je-li ve tvé ruce nepravost, vzdal ji od sebe, a nenech ve svých stanech zabydlet zvrácenost --

¹⁵ tehdy totiž pozvedneš svou tvář bez potupy, budeš jako odlitý z kovu a nebudeš se bát.

¹⁶ Ty totiž zapomeneš na trápení. Budeš na něj vzpomínat jako na vodu, která odtekla.

¹⁷ A nastane věk jasnější než poledne; byť by bylo všechno ponuré, bude to jako ráno.

¹⁸ Budeš doufat, protože je tu naděje, rozhlédneš se a ulehneš v bezpečí.

¹⁹ Budeš ležet a nikdo tě nebude děsit a mnozí budou hledat tvou přízeň.

²⁰ (Zeslábnou oči) ničemů, (jejich útočiště zaniklo) a jejich nadějí je vydechnutí duše.

12

¹ Nato Jób odpověděl. Řekl:

² Opravdu vidím, že vy jste ten pravý lid a s vámi vymře moudrost.

³ I já mám rozum jako vy, (nejsem zpozdilejší než vy.) S kým nepřicházejí poznatky podobné těmto?

⁴ Budu předmětem posměchu pro svého bližního, tím, kdo volal k Bohu, a odpověděl mu. (Ryzí a spravedlivý) je na posměch.

⁵ (Neštěstí je hodno opovržení podle mínění bezstarostného člověka; je připraveno pro ty, kdo mají nejistý krok. )

⁶ Stany ničitelů mají klid a bezpečí mají ti, kdo popouzejí Boha, ten, kdo přinesl boha ve své ruce.

⁷ Avšak jen se zeptej zvěře, ať tě poučí, a nebeského ptactva, ať ti to oznámí.

⁸ Nebo promlouvej s rozmyslem k zemi a vyučí tě; mořské ryby ti budou vyprávět.

⁹ Kdo z nich všech neví, že toto učinila ruka Hospodina?

¹⁰ V jeho ruce je duše všeho živého a duch veškerého lidského těla?

¹¹ Ucho přece zkoumá výroky a patro ochutnává jídlo.

¹² Mezi kmety je moudrost a (dlouhý život) dává rozumnost.

¹³ S ním je však moudrost a síla, jeho je rada a rozumnost.

¹⁴ Jestliže něco zboří, nebude to vybudováno, zavře za člověkem a nebude mu otevřeno.

¹⁵ Jestliže zadrží vody, vyschnou, vypustí je a vyvracejí zemi.

¹⁶ S ním je moc a obezřetnost, jemu patří svedený i svůdce.

¹⁷ Rádce vodí naboso a ze soudců dělá potřeštěnce.

¹⁸ (Rozvázal pouta) králů a na jejich bedra uvázal pás.

¹⁹ Kněze vodí naboso a podvrací ty, kdo pevně stojí.

²⁰ Spolehlivým odnímá řeč a starcům bere rozvahu.

²¹ Na šlechtice vylévá pohrdání, uvolnil (pás mocných.)

²² Odhaluje hlubiny z temnoty, vyvedl na světlo nejhlubší tmu.

²³ Vyvyšuje národy a hubí je, rozprostírá národy a zavádí je.

²⁴ Odnímá rozum vůdcům (lidu země,) nechal je bloudit v bezcestné pustotě.

²⁵ Tápou temnotou bez světla, nechal je bloudit jako opilce.

13

¹ Inu, mé oko vše vidělo, mé ucho slyšelo a porozumělo tomu.

² Ve srovnání s vaším poznáním jsem také já obeznámen; (nejsem zpozdilejší než vy.)

³ Já však promluvím se Všemohoucím a budu chtít (od Boha rozsoudit.)

⁴ Vy šíříte klam, ano všichni jste lékaři k ničemu.

⁵ (Kéž se stane,) že nadobro zmlknete, to ať je vaší moudrostí.

⁶ Slyšte přece mou stížnost, věnujte pozornost námitkám mých rtů.

⁷ Cožpak budete kvůli Bohu prohlašovat zvrácenost, budete kvůli němu prohlašovat záludnost?

⁸ (Budete mu snad nadržovat,) pokud za Boha povedete při?

⁹ Bude to snad dobré, až vás prověří, jestliže ho chcete podvádět, jako se podvádí člověk?

¹⁰ Přísně vás pokárá, pokud budete tajně nadržovat.

¹¹ Což vás neohromí jeho vznešenost a nepadne na vás strach z něj?

¹² Vaše vzpomínky jsou pořekadla z popela, vaše obranné valy jsou jako valy z hlíny.

¹³ Mlčte a nechte mě být, ať mohu promluvit já, ať (na mě přijde) cokoliv.

¹⁴ Proč mám (nést své maso ve svých zubech) a svůj život brát do svých rukou?

¹⁵ Jestli mě skolí, (budu v něho) skládat naději; pouze nechám rozsoudit v jeho přítomnosti své cesty.

¹⁶ (I to je mi ke spáse,) neboť) bezbožný před jeho tvář nepřijde.

¹⁷ Poslouchejte bedlivě mé slovo a můj výrok ať pronikne do vašich uší.

¹⁸ Hle, nyní jsem se připravil na soud; vím, že já budu v právu.

¹⁹ Kdo to se mnou chce vést při? (Vždyť bych teď umlkl a vydechl naposled.)

²⁰ Jen dvě věci se mnou nedělej; tehdy se před tebou nebudu muset skrývat:

²¹ Svou ruku ode mě vzdal a (hrůza z tebe ať mě neděsí.)

²² Pak volej a já odpovím, anebo budu mluvit já a ty mi odpověz.

²³ Kolik mám zvráceností a hříchů? Dej mi poznat mé přestoupení a můj hřích.

²⁴ Proč chceš skrývat svou tvář a považovat mě za svého nepřítele?

²⁵ Cožpak chceš strašit odváté listí a pronásledovat vyschlou plevu?

²⁶ Vždyť (si o mně zapisuješ) trpké věci a dáváš mi zakusit důsledky zvráceností mého mládí.

²⁷ Vkládáš mé nohy do klády a střežíš všechny mé stezky. (Do mých stop si vyryješ) značky.

²⁸ A (on zchřadne jako hniloba;) jako roucho (rozežrané moly.)

14

¹ Člověk narozený z ženy je (ukrácen na životě) a nasycen nepokojem.

² Jako květ vzchází a uvadá, prchá jako stín a trvání nemá.

³ Ano, na takového otvíráš své oči a chceš mě přivést na soud se sebou.

⁴ Kdo učiní z nečistého čisté? Nikdo.

⁵ Jestliže jsou určeny jeho dny, počet jeho měsíců je u tebe; jeho hranice jsi ustanovil a nepřekročí je.

⁶ Odhlédni od něj, ať si odpočine, dokud si neoblíbí svůj den jako najatý dělník.

⁷ Vždyť pro strom je naděje: Jestliže bude vyťat, zase obrazí, jeho ratolest nepřestane růst.

⁸ I kdyby jeho kořen v zemi zestárl a jeho pařez odumřel v hlíně,

⁹ (jen ucítí vodu,) vypučí a vydá ratolesti jako mladý štěp.

¹⁰ Avšak muž zemře a bezvládně leží; člověk vydechl naposled a kde je mu konec?

¹¹ Vody z jezera zmizely, řeka se vsákne a vyschne.

¹² Tak i muž ulehl a nevstane až do zániku nebes. Neprocitnou a neprobudí se ze svého spánku.

¹³ Kéž se stane, že mě schováš v podsvětí, skryješ mě, než se odvrátí tvůj hněv; určíš pro mě lhůtu a pak se na mě rozpomeneš.

¹⁴ (Zemře-li muž, (ožije snad opět?) Všechny dny mé povinné služby budu očekávat, dokud nepřijde mé vystřídání.)

¹⁵ Zavoláš a já ti odpovím, až budeš dychtit po díle svých rukou.

¹⁶ Nyní tedy spočítáš mé kroky; (nedbej na můj hřích.)

¹⁷ Mé přestoupení je zapečetěno do váčku, mou zvrácenost jsi zastřel.

¹⁸ Avšak padající hora zvětrá a skála se pohne ze svého místa.

¹⁹ Voda omlela kameny, její proudy odplaví prach země. Tak i naději člověka jsi zahubil.

²⁰ Navždy ho přemáháš, až odchází; měníš jeho tvář a posíláš jej pryč.

²¹ Jeho synové budou vážení, ale nedozví se to; budou bezvýznamní, ale nebude jim to známo.

²² Jen nad sebou cítí bolest jeho tělo a jeho duše nad ním truchlí.

15

¹ Tu odpověděl Elífaz Témanský. Řekl:

² Cožpak bude mudrc odpovídat (závanem vědomosti) a naplní si břicho východním větrem?

³ Ospravedlňovat se slovem, které nepřinese užitek, a výroky, kterými člověk nic nezíská?

⁴ Ty chceš dokonce mařit Boží bázeň a omezovat rozjímání před Bohem.

⁵ Vždyť tvá zvrácenost poučuje tvá ústa, volíš si jazyk chytráků.

⁶ Vlastní ústa tě usvědčují z viny, nikoli já; tvé rty svědčí proti tobě.

⁷ Cožpak ses narodil jako první člověk, byl jsi zrozen dříve než kopce?

⁸ snad Nasloucháš Božímu důvěrnému sdělení, chceš omezovat moudrost jen na sebe?

⁹ Co víš, aniž bychom to věděli my? Čemu rozumíš, aniž by se to shledalo i při nás?

¹⁰ Mezi námi je také prošedivělý i kmet, ctihodnější věkem než tvůj otec.

¹¹ Cožpak je ti málo Boží útěcha a slovo, kterým s tebou laskavě promlouvá?

¹² (Kam tě vede) tvé srdce a (proč se blýskají) tvé oči,

¹³ že obracíš svůj hněv proti Bohu a necháváš ze svých úst vyjít takové výroky?

¹⁴ Co je smrtelný člověk, že by mohl být neposkvrněný a že by mohl být v právu, kdo se narodil z ženy?

¹⁵ Inu, on nevěří svým svatým ani nebesa (nejsou v jeho očích čistá.)

¹⁶ Tím spíše, když je to člověk ohavný a zvrhlý, muž, který pije zvrácenost jako vodu.

¹⁷ Chci ti něco sdělit, naslouchej mi, ať mohu vyprávět o tom, co jsem viděl,

¹⁸ co povídají moudří; nezatajili, co vědí od svých otců.

¹⁹ Jim jediným byla dána země a žádný cizinec (mezi ně nepřišel.)

²⁰ Po všechny dny se ničema sám svíjí úzkostí; po vyměřená léta, jež byla uspořena pro násilníka.

²¹ Děsivý zvuk zní v jeho uších; v době pokoje na něho přijde ničitel.

²² Neuvěří, že se navrátí z temnoty, je vyhlédnutý pro meč.

²³ (Vyplašeně bloudí za chlebem -- kde může být;) ví, že den temnoty (je mu pohotově po ruce.)

²⁴ Poděsí ho tíseň a sklíčenost, přemůže jej jako král přichystaný k útoku,

²⁵ neboť vztáhl svou ruku proti Bohu, vypíná se proti Všemohoucímu.

²⁶ Běží proti němu s drzou šíjí, (s tlustými hřbety) svých štítů.

²⁷ Pokryl si totiž tváře svým tukem a nahromadil sádlo na slabinách.

²⁸ A osídlil zničená města, měli domy, kde lidé nemají bydlet, (které byly určeny, aby se staly hromadami kamení.)

²⁹ Nezbohatne a jeho majetek neobstojí ani neskloní k zemi svůj poklad.

³⁰ Neujde temnotě, (jeho ratolest vysuší plamen, zajde dechem jeho úst.)

³¹ (Ať nevěří v klam; svádí se, neboť klam bude jeho odměnou.)

³² (Naplní se mimo jeho čas,) jeho mladý výhonek se nezazelená.

³³ Jako réva setřese svůj trpký hrozen a jako oliva odvrhne svůj květ.

³⁴ Vždyť shromáždění bezbožných je neplodné, oheň strávil stany milovníků úplatku.

³⁵ Počali trápení a porodili nepravost, jejich lůno připravuje podvod.

16

¹ Nato Jób odpověděl. Řekl:

² Slov, jako jsou tato, jsem už slyšel mnoho. Jste všichni (mizerní utěšitelé.)

³ (Jestlipak budou mít konec ta nadutá slova? Nebo co tě popouzí, že takhle odpovídáš?)

⁴ I já bych mohl mluvit jako vy, (kdybyste byli na mém místě,) ohánět se proti vám výroky a potřásat nad vámi hlavou.

⁵ Posiloval bych vás svými ústy a soustrast mých rtů (by byla šetrná.)

⁶ Jestliže promluvím, má bolest tím nebude zmírněna; zanechám-li toho, (v čem se mi ulehčí?)

⁷ Už mě zcela unavil. Zpustošil jsi celou mou pospolitost.

⁸ Dopadl jsi mě, stalo se to na svědectví; povstala proti mně má lež a vypovídá proti mně.

⁹ Jeho hněv propukl a (zanevřel na mě,) skřípal na mě zuby; můj protivník na mě zaostřuje své oči.

¹⁰ Otevřeli na mě (svá ústa,) (potupně mě bili do tváře,) společně se proti mně hrnou.

¹¹ Bůh mě vydá v plen padouchovi, vydá mě na pospas do rukou ničemů.

¹² Byl jsem spokojený, ale zacloumal se mnou, (uchopil mě za šíji a roztříštil mě.) Postavil si mě za terč.

¹³ Obklíčí mě jeho lukostřelci, probodne mé ledviny a nebude mít soucit. Mou žluč vylije na zem.

¹⁴ (Bude mě drásat, rána za ranou;) vyběhne proti mně jako hrdina.

¹⁵ Na kůži (jsem si sešil pytlovinu,) svůj roh jsem sklonil do prachu.

¹⁶ Tvář mi opuchla od pláče, na mých víčkách je nejhlubší tma.

¹⁷ Přitom na mých rukou není násilí a má modlitba je čistá.

¹⁸ Země, nepřikrývej mou krev, ať není místo odpočinku pro můj úpěnlivý křik.

¹⁹ Již nyní, hle, na nebesích je můj svědek a na výšinách můj přímluvce.

²⁰ (Mí přátelé jsou mi prostředníky; mé oko prolévá slzy před Bohem.)

²¹ Nechť může někdo vést za muže spor s Bohem, lidský syn za svého bližního.

²² Protože přejdou vyměřená léta, a půjdu stezkou, z níž se nevrátím.

17

¹ Můj duch byl zlomen, mé dny dohasly, hroby jsou mi údělem.

² (Copak kolem mě nezaznívají úsměšky? Můj zrak musí spočívat ) na jejich vzdoru.

³ Slož záruku, (zaruč se za mě. (Kdo jiný by se za mě zavázal rukoudáním?) )

⁴ Protože jsi jejich mysl skryl před rozumností, proto je nevyvýšíš.

⁵ Kvůli podílu někdo udá přátele, načež oči jeho synů zeslábnou.

⁶ Vystavil mě lidem za pořekadlo, jsem (tím, komu se plivá) do tváře.

⁷ Můj zrak zeslábl zármutkem, všechny mé údy jsou jako stín.

⁸ Přímí se nad tím zhrozí, nevinný bude pobouřen nad bezbožným.

⁹ Spravedlivý se přidrží své cesty, a kdo má čisté ruce, nabude síly.

¹⁰ Avšak vy všichni, vraťte se, opět přijďte, nenajdu mezi vámi moudrého.

¹¹ Mé dny pominuly, mé úmysly jsou zpřetrhány, přání mého srdce.

¹² Noc budou vydávat za den, světlo v přítomnosti je prý bližší nežli temnota.

¹³ I kdybych (doufal, podsvětí je mým domovem,) své lože jsem si ustlal v temnotě,

¹⁴ jámě jsem vyhlásil: Jsi můj otec, larvě: Má matko, má sestro.

¹⁵ Kde je tedy má naděje? Ano, mou naději, kdo ji zpozoruje?

¹⁶ Závory podsvětí klesnou, až se spolu budeme děsit v prachu.

18

¹ Tu odpověděl Bildad Šúchský. Řekl:

² Za jak dlouho uděláte konec výrokům? Pochopte to a potom si promluvíme.

³ (Proč jsme považováni za dobytek? Stali jsme se nečistými ) ve vašich očích?

⁴ (Ty, který ve svém hněvu sápeš) vlastní duši, cožpak kvůli tobě má být země opuštěna? Pohne se snad skála ze svého místa?

⁵ Ano, světlo ničemů zhasne a plamínek jeho ohně nezazáří.

⁶ Světlo v jeho stanu ztemnělo, jeho lampa nad ním zhasne.

⁷ Jeho rázné kroky budou stísněné, vlastní plán jej přivede k pádu.

⁸ Neboť se svýma nohama zapletl do sítě, bude se procházet po mříži.

⁹ Past ho uchopí za patu, zmocní se jej smyčka.

¹⁰ Provaz na něho je skryt v zemi, past na něho na pěšině.

¹¹ Ze všech stran ho poděsily hrozby, (hnaly se v jeho šlépějích.)

¹² Ať je jeho síla vyčerpaná a pohroma připravená pro jeho pád.

¹³ (Pohltí údy jeho těla, ) jeho údy pohltí prvorozený smrti.

¹⁴ (Bude odtržen od svého stanu, své naděje;) to ho přinutí vykročit za králem hrůz.

¹⁵ V jeho stanu se usídlí, (co mu nepatří;) po jeho příbytku bude roztroušena síra.

¹⁶ Zdola uschnou jeho kořeny a shora zvadnou jeho ratolesti.

¹⁷ Jeho památka vymizela ze země, na ulici nemá jméno.

¹⁸ (Vypudí ho ze světla do tmy,) ze světa ho zapudí.

¹⁹ Mezi svým lidem nemá (nástupce ani následníka,) není nikoho, kdo by přežil na místech jeho dočasného pobytu.

²⁰ Nad jeho dnem byli zděšeni západní sousedé a východní (byli zachváceni hrůzou.)

²¹ Jistě, tak je tomu s příbytky bídáka, toto je místo člověka, který nezná Boha.

19

¹ Nato Jób odpověděl. Řekl:

² Jak dlouho chcete skličovat mou duši a deptat mě výroky?

³ Už podesáté mě takhle vystavujete hanbě. Nestydíte se ke mně chovat drze.

⁴ A kdybych se snad opravdu mýlil, můj omyl (zůstane na mně.)

⁵ Jestliže se opravdu nade mě budete povyšovat a posuzovat mě podle mé potupy,

⁶ vězte tedy, že mi Bůh ukřivdil a obklopil mě svou loveckou sítí.

⁷ Hle, (úpěnlivě volám: Násilí, ale nedočkám se odpovědi; ) křičím o pomoc, ale není právo.

⁸ Zazdil mou cestu, takže neprojdu; uvede temnotu na mé stezky.

⁹ Svlékl ze mě mou slávu a z hlavy mi sundal korunu.

¹⁰ Zbořil mě ze všech stran, až jsem zašel; mou naději vyvrátil jako strom.

¹¹ Rozpálil proti mně svůj hněv a považoval mě za jednoho ze svých protivníků.

¹² Jeho loupežné hordy společně přitáhly, navršily proti mně svou cestu a utábořily se kolem mého stanu.

¹³ (Vzdálil ode mne mé bratry, zcela se mi odcizili moji známí.)

¹⁴ Mí příbuzní mě zanechali, zapomněli na mě moji přátelé.

¹⁵ Příchozí v mém domě i mé služebnice mě považují za cizího, stal jsem se cizincem v jejich očích.

¹⁶ Zavolal jsem na svého otroka, ale neodpovídá; musím ho prosit o smilování vlastními ústy.

¹⁷ Můj dech se mé ženě zhnusil, (začal jsem páchnout) (synům svého lůna.)

¹⁸ Zavrhli mě i malí hoši; když vstanu, mluví proti mně.

¹⁹ Opovrhli mnou všichni mí důvěrníci a ti, které jsem miloval, se obrátili proti mně.

²⁰ Kost mi přilnula ke kůži a k masu, (vyvázl jsem jen s kůží kolem zubů.)

²¹ Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy, moji přátelé, protože mě zasáhla Boží ruka.

²² Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa?

²³ (Kéž se tedy stane,) že by mé výroky byly zapsány, kéž by byly vyryty do knihy,

²⁴ vytesány natrvalo do skály železným rydlem a olovem.

²⁵ Ale já vím, že můj vykupitel žije a nakonec (se postaví nad) prachem.

²⁶ A poté, co tihle sedřeli mou kůži, bez svého těla uvidím Boha.

²⁷ Toho já uvidím při sobě; mé oči jej budou vidět a ne cizí. Ledviny v mém klíně po tom prahnou.

²⁸ Vždyť řeknete: Jak ho nachytáme? Ve mně byla totiž shledána příčina problému.

²⁹ Mějte strach z meče, vždyť meč je trestem za zlobu. Tak poznáte, že nastane právní pře.

20

¹ Tu odpověděl Sófar Naamatský. Řekl:

² Proto mě mé (zneklidněné přemítání nutí odpovědět;) pro nepokoj, který je ve mně.

³ Vyslechnu ponaučení ke své potupě a (odpověď mi dá duch podle mého porozumění.)

⁴ Což to nevíš odedávna, od doby kdy byl na zemi postaven člověk,

⁵ že radostný křik ničemů přijde zkrátka a radost bezbožného je jen na chvíli?

⁶ I kdyby jeho povznesenost vystoupila do nebes a jeho hlava by dosáhla do oblak,

⁷ zmizí navždy jako jeho výkal; ti, kdo ho vídali, řeknou: Kde je?

⁸ Odlétne jako sen a nenajdou ho, jako noční vidění bude zaplašen.

⁹ Zahlédlo jej oko, ale více nezahlédne, jeho domov už ho nezpozoruje.

¹⁰ Jeho synové budou hledat přízeň chudých, jeho ruce musejí vrátit jeho majetek.

¹¹ Svěžesti byly plné jeho kosti, ta ale ulehne do prachu s ním.

¹² Ačkoliv zlo v jeho ústech sládne, pod svým jazykem ho přechovává,

¹³ je k němu shovívavý a neopouští ho, na svém patře jej zadržuje,

¹⁴ jeho pokrm se mu změnil ve vnitřnostech, v jeho nitru se stal hadím jedem.

¹⁵ Pohltil majetek a zase jej vyzvrátil, Bůh mu ho vyžene z břicha.

¹⁶ Bude sát hadí jed, jazyk zmije ho zabije.

¹⁷ Nepodívá se na proudy, řeky, potoky medu a smetany.

¹⁸ Výtěžek vrací zpět, nespotřebuje jej a nad výnosem svého obchodu nebude jásat.

¹⁹ Vždyť utiskoval, opouštěl chudé; uchvátil dům, ale nebude ho budovat.

²⁰ Protože ve své chuti nepoznal uspokojení, nezachrání se (s tím, co je mu nejmilejší.)

²¹ Nic neuniklo jeho žravosti; kvůli tomu jeho blaho nebude trvalé.

²² Když vzroste jeho hojnost, bude mu úzko; zasáhne jej (ruka každého udřeného. )

²³ Ať se snaží naplnit břicho, pošle na něj svůj planoucí hněv; ať na něj dští svými střelami.

²⁴ Uteče-li před železnou zbraní, prostřelí ho bronzový luk.

²⁵ Vytáhl střelu, ale šíp mu vyšel ze hřbetu, blesk vyjde z jeho žluče, hrůzy na něm spočinou.

²⁶ (Jen temnota je připravena pro ty, kdo jsou mu drazí,) stráví jej oheň, který nebyl rozdmýchán; ať spase, co zůstalo v jeho stanu.

²⁷ Nebesa odhalí jeho zvrácenost, povstane proti němu i země.

²⁸ Úroda z jeho domu ať se vystěhuje, v den jeho hněvu se rozplyne.

²⁹ Toto je Bohem určený podíl ničemného člověka a dědictví Bohem mu přiřknuté.

21

¹ Nato Jób odpověděl. Řekl:

² Bedlivě naslouchejte mému výroku, (to ať je útěcha od vás.)

³ Sneste mě, když chci mluvit já, a poté, co já promluvím, se můžete vysmívat.

⁴ Cožpak já si naříkám nad člověkem? Pokud ano, jak by neměl být můj duch netrpělivý?

⁵ Pohleďte na mě a užasněte; položte si ruku na ústa.

⁶ Když na to pomyslím, vyděsím se a mé tělo zachvátí hrůza.

⁷ Proč zůstávají ničemové naživu? (Dožili se stáří) a majetek také rozmnožili.

⁸ S nimi jejich potomstvo, je u nich zajištěné, své potomky mají před očima.

⁹ Jejich domy mají pokoj, jsou beze strachu, Boží hůl nad nimi není.

¹⁰ Jeho býk obskočil, (nikoli nadarmo,) jeho kráva se otelí a nepotratí.

¹¹ Své malé hochy vypouštějí jako stádo a jejich děti skotačí.

¹² Pozvedají hlas podle tamburíny a lyry a radují se za zvuku flétny.

¹³ Své dny dovrší v blahobytu, v okamžiku se pohrouží do podsvětí.

¹⁴ Tu řekli Bohu: Odstup od nás, nemáme zalíbení v poznání tvých cest.

¹⁵ Co je Všemohoucí, že bychom mu měli sloužit, a co získáme, když se u něj budeme přimlouvat?

¹⁶ Inu, jejich blaho není v jejich moci; kéž by se ode mne vzdálila rada ničemů.

¹⁷ Jak často zhasne lampa ničemů a jejich pohroma na ně přijde, on ve svém hněvu rozdělí díly zkázy.

¹⁸ Budou jako sláma ve větru, vichřice ho uchvátila jako plevy.

¹⁹ Uchová Bůh jeho trest pro jeho syny? Ať odplatí jemu, aby to poznal.

²⁰ Ať jeho oči spatří jeho zkázu, ať se napije z kalicha zloby Všemohoucího.

²¹ Vždyť co po něm zbylo z jeho zájmu o vlastní dům, když byl odměřen počet jeho měsíců?

²² Cožpak bude někdo učit Boha poznání, když on bude vznešené soudit?

²³ Jeden zemře ve své naprosté bezúhonnosti, je úplně bezstarostný a spokojený.

²⁴ Plné mléka jsou jeho dížky a do jeho kostí nasákl morek.

²⁵ Jiný pak zemře s hořkostí v duši aniž se nasytil dobrem.

²⁶ Ulehnou společně do prachu a pokryjí je larvy.

²⁷ Inu, poznal jsem vaše úmysly a plány, jak se mnou chcete násilně jednat.

²⁸ Vždyť říkáte: Kde je dům šlechtice a kde je stan s příbytky ničemů?

²⁹ (Cožpak jste se nezeptali těch, kdo prochází kolem? Snad nebudete popírat jejich znamení:)

³⁰ Ano, zlý bude ušetřen v den pohromy, budou odneseni v den zuřivosti.

³¹ Kdo mu vytkne jeho jednání do očí a kdo mu odplatí za to, co on spáchal?

³² On pak bude odnesen k hrobům a nad jeho rovem se bude bdít.

³³ Hroudy v údolí jsou mu sladkými, potáhne se za ním každý člověk, bezpočet jich bylo před ním.

³⁴ Jak mě potom chcete potěšit marností? A vaše odpovědi -- zůstala jen věrolomnost.

22

¹ Tu odpověděl Elífaz Témanský. Řekl:

² Cožpak bude muž Bohu prospěšný, bude mu snad rozumný člověk prospěšný?

³ Cožpak má Všemohoucí zalíbení v tom, že budeš v právu, anebo nekalý zisk z toho, že dovedeš své cesty k dokonalosti?

⁴ Cožpak tě kárá kvůli tvé bázni, (vejde proto s tebou v soud?)

⁵ Což není tvá špatnost velká a (tvé zvrácenosti bez konce?)

⁶ Vždyť jsi bezdůvodně brával zástavu od svých bratrů a svlékal jsi šaty ze spoře oděných.

⁷ Nedával jsi žíznivému napít vody, chléb jsi odpíral hladovému.

⁸ Země náleží muži silné paže, bude v ní pobývat muž vznešené tváře.

⁹ S prázdnou jsi poslal pryč vdovy, paže sirotků bývala sražena.

¹⁰ Proto jsou okolo tebe pasti a roztřese tě náhlý strach.

¹¹ Anebo nevidíš temnotu a spoustu vody, která tě přikryje.

¹² Což není Bůh vyšší než nebesa? Pohleď na nejvyšší hvězdy, jak jsou vyvýšeny.

¹³ A přece říkáš: Co ví Bůh? Což může soudit to, co je za hustou temnotou?

¹⁴ Za úkryt má mračna, nevidí; prochází se po nebeském obzoru.

¹⁵ Chceš se snad držet dávné stezky, po níž šlapali muži propadlí nepravosti,

¹⁶ kteří byli dopadeni, ačkoliv nenadešel čas? Jejich základ bude zaplaven proudem.

¹⁷ Ti Bohu říkávali: Odstup od nás, a: Co nám může Všemohoucí provést?

¹⁸ Přitom blahobytem jejich domy naplnil on; kéž by se ode mne vzdálila (rada ničemů.)

¹⁹ Spravedliví to uvidí a budou se radovat, nevinný se jim bude posmívat.

²⁰ Naši odpůrci jistě byli vyhlazeni a oheň strávil to, co po nich zbylo.

²¹ Jen se s ním důvěrně stýkej a užívej pokoje, dobro ti skrze to bude vzcházet.

²² Přijmi přece poučení z jeho úst a v srdci si ulož jeho řeči.

²³ Pokud se vrátíš k Všemohoucímu, budeš zbudován, vzdálíš zvrácenost od svého stanu.

²⁴ Valoun zlata polož do prachu a zlato z Ofíru mezi potoční kameny.

²⁵ (Pak bude Všemohoucí tvými valouny zlata a hromadami stříbra. )

²⁶ Tehdy budeš totiž mít z Všemohoucího rozkoš a svou tvář budeš pozvedat k Bohu.

²⁷ Budeš-li k němu úpět, vyslyší tě a ty splníš své sliby.

²⁸ A když (se pro něco rozhodneš,) ať ti to vyjde; na tvých cestách zazáří světlo.

²⁹ Když budou druzí klesat, řekneš: Taková pýcha. Sklíčeného on zachrání.

³⁰ Vychvátí (toho, kdo není nevinný,) bude vychvácen čistotou (tvých dlaní.)

23

¹ Nato Jób odpověděl. Řekl:

² I dnes je mé stěžování vzpurné; jeho ruka na mě těžce dolehla kvůli mému vzdychání.

³ Kéž se stane, že bych věděl, jak ho naleznu; jak se dostanu k jeho sídlu.

⁴ Předložil bych před něj svůj spor, stížnostmi bych naplnil svá ústa.

⁵ Dozvěděl bych se výroky, kterými mně odpoví, a porozuměl bych tomu, co mi řekne.

⁶ Cožpak se mnou povede při s plnou silou? Nikoli, on si mě jistě všimne.

⁷ Tam by se s ním přímý domlouval a já bych navždy unikl svému soudci.

⁸ Půjdu-li na východ, on tam není, pakliže nazpět, nepochopím ho;

⁹ když koná něco nalevo, nezahlédnu ho, jestliže se skryje napravo, rovněž ho neuvidím.

¹⁰ Vždyť on zná mou cestu, kdyby mě vyzkoušel, vyjdu jako zlato.

¹¹ Má noha se přidržela jeho kroku, zachoval jsem jeho cestu a nechtěl se odvrátit.

¹² Příkaz jeho rtů? Od toho neustoupím! Řeči jeho úst jsem uchovával více než vlastní ustanovení.

¹³ On pak zůstává stejný a kdo ho od toho odvrátí? Po čem jeho duše zatoužila, to vykonal.

¹⁴ Vždyť vykoná, co mi určil; při něm se najde mnoho tomu podobného.

¹⁵ Proto jsem z něj vyděšený, pozoruji se a třesu se před ním.

¹⁶ Tak Bůh naplnil mé srdce zoufalstvím, Všemohoucí mě vyděsil.

¹⁷ Avšak nebyl jsem umlčen temnotou, setmění se přede mnou ukrylo.

24

¹ Proč nejsou časy skryty před Všemohoucím, ale ti, kdo jej znají, nespatřili jeho dny?

² Lidé posouvají meze, uloupí stádo a pasou ho.

³ Sirotkům odhánějí osla, vdově berou býka do zástavy.

⁴ Chudáky z cesty odstrkují, nuzní v zemi se společně musejí skrývat.

⁵ Hle, divocí osli v pustině jdou za svým dílem, usilovně hledají potravu, step (jim dává pokrm) pro mladé.

⁶ Sklízejí jeho píci na poli, paběrkují na vinici ničemy.

⁷ Bez oděvu přenocují nazí, v chladu bez přikrývky.

⁸ Jsou promočení horským přívalem, skálu obejmuli z nedostatku útočiště.

⁹ Sirotka od prsu uchvacují, berou zástavu od nuzného.

¹⁰ Chodí nazí, bez oděvu, hladoví snášejí snopy.

¹¹ Lisují olej mezi jejich terasami, šlapou v lisech, a přece mají žízeň.

¹² (Muži z města) sténají, o pomoc bude křičet duše pobitých, avšak Bůh si bláznovství nevšímá.

¹³ Oni patří mezi ty, kdo se bouří proti světlu, nepoznali jeho cesty ani nepobývají na jeho stezkách.

¹⁴ Vrah vstává za svítání, skolí chudého a nuzného a v noci se objeví jako zloděj.

¹⁵ Oko cizoložníka vyhlíží soumrak a on si říká: Nikdo si mě nevšimne; a roušku si položí na tvář.

¹⁶ Za tmy se prokopal do domů, (kde se ve dne uzavřeli;) světlo neznají.

¹⁷ Pro ně je totiž ráno zároveň nejhlubší tmou, protože pozná hrůzy nejhlubší tmy.

¹⁸ Je lehký na vodní hladině, jejich díl v zemi je zlořečen, nevydá se směrem k vinicím.

¹⁹ Vyprahlá země i žár pohlcují vodu ze sněhu, podsvětí ty, kdo zhřešili.

²⁰ Zapomene na něho matčino lůno, larvám se stal sladkým, už nebude připomínán. Zvrácenost bude jako strom zlomena.

²¹ Vyjídá neplodnou, která nerodila, a vdově neprokazuje dobro.

²² Zachovává vznešené svou silou. Povstane a nikdo si (není jist životem.)

²³ Dopřeje mu uchýlit se do bezpečí a člověk se spolehne. Jeho oči bdí nad jejich cestami.

²⁴ Nakrátko jsou pozdviženi a již nejsou, budou sehnuti, uzavřou se jako všichni ostatní. Zvadnou jako vršek klasu.

²⁵ A pokud tomu tak přece není, kdo mě usvědčí ze lži a obrátí můj výrok v nic?

25

¹ Tu odpověděl Bildad Šúchský. Řekl:

² Vladařství a strach jdou s tím, kdo působí pokoj na svých výšinách.

³ Cožpak (je možné spočítat jeho oddíly?) Nad kým nevzchází jeho světlo?

⁴ (Jak může být smrtelný člověk spravedlivý) před Bohem a jak může (být neposkvrněný člověk narozený z ženy?)

⁵ Hleď, ani měsíc nesvítí jasně a hvězdy také nejsou v jeho očích čisté.

⁶ Tím méně smrtelný člověk, který je larva a lidský syn, červ.

26

¹ Nato Jób odpověděl. Řekl:

² Ó jak jsi pomohl bezmocnému, zachránil jsi vysílenou paži.

³ Jak jsi poradil nemoudrému a obezřetnost jsi dal poznat mnohým.

⁴ Komu jsi sdělil své výroky a čí duch z tebe vyšel?

⁵ (Chvějí se před ním nebožtíci) v hlubinách vod i ti, kdo v nich přebývají?

⁶ Podsvětí je před ním nahé, není přikrývky pro říši mrtvých.

⁷ Roztáhl sever nad pustotou, zavěšuje zemi nad nicotou.

⁸ Uzavírá vody do svých mračen, oblak se pod nimi neroztrhl.

⁹ (Zahaluje vzhled trůnu, ) rozprostírá nad ním svůj oblak.

¹⁰ Vykroužil obzor na vodní hladině až po mez světla a temnoty.

¹¹ Nebeské sloupy se chvějí a jsou ohromeny jeho napomenutím.

¹² Svou silou sklidnil moře, svou rozumností zdeptal obludu.

¹³ Svým duchem dal nebesům velkolepost, jeho ruka probodla mrštného hada.

¹⁴ Hle, toto jsou okraje jeho cest, zaslechneme o něm jen něco jako šepot. Kdo porozumí hromobití jeho sil?

27

¹ A Jób pokračoval v pronášení své promluvy. Řekl:

² Jakože živ je Bůh, on, který mi odňal právo, Všemohoucí, který způsobil mé duši hořkost:

³ Dokud je všechen můj dech ve mně a duch Boží v mém chřípí,

⁴ mé rty nepromluví zvrácenost a můj jazyk nebude přemítat o záludnosti.

⁵ Ať je to ode mne vzdáleno, abych vás prohlásil za spravedlivé. Dokud nevydechnu naposled, neodložím svou bezúhonnost.

⁶ Držím se své spravedlnosti a neopustím ji. Mé srdce mě nebude hanobit za mé dny.

⁷ Ať je na tom můj nepřítel jako ničema a můj protivník jako bídák.

⁸ Vždyť jakou naději má bezbožný, když bude sražen, vezme-li mu Bůh život?

⁹ Cožpak Bůh vyslyší jeho volání, až na něho přijde soužení?

¹⁰ Zdalipak (bude mít rozkoš z Všemohoucího?) Bude volat Boha v každém čase?

¹¹ Poučím vás o Boží moci, nezatajím, jak je tomu s Všemohoucím.

¹² Hle, vy, vy všichni jste to viděli. Proč tedy vršíte marnost na marnost?

¹³ Toto je podíl ničemného člověka u Boha, dědictví, které od Všemohoucího přijmou násilníci.

¹⁴ I když bude mít mnoho synů, pak jen pro meč, jeho potomci se chlebem nenasytí.

¹⁵ Ti, kteří ho přežijí, budou pohřbeni smrtí a jejich vdovy je nebudou oplakávat.

¹⁶ Jestliže nahromadí stříbra jako prachu a oděvu navrší jako hlíny,

¹⁷ navrší, avšak obleče se spravedlivý a stříbro rozdělí nevinný.

¹⁸ Svůj dům postavil jako mol, (jako stan, který si udělal hlídač.)

¹⁹ Bohatý ulehne a už se nesebere, otevře své oči a už to není.

²⁰ Hrůza ho dostihne jako voda, v noci ho uchvátí vichřice.

²¹ Odnese jej východní vítr a zmizí, odvane jej z jeho místa.

²² Ať se na něho vrhne a nemá soucit, před jeho rukou bude spěšně utíkat.

²³ Budou nad nimi tleskat rukama, bude se nad ním pošklebovat z jeho místa.

28

¹ Stříbro má přece své naleziště a zlato místo, kde ho přečistí.

² Z prachu se získává železo a kámen vyplavuje měď.

³ Temnotě určuje konec a zkoumá temný kámen v nejhlubší tmě po nejzazší mez.

⁴ (Prorazil šachtu údolím) daleko od místa, kde pobývá člověk. Zapomenutí lidskou nohou houpou se na laně, daleko od člověka se klátí.

⁵ Země, z níž vzchází úroda, je zespodu převrácena jakoby ohněm.

⁶ Její kameny jsou nalezištěm safírů, obsahuje zlatý prach.

⁷ Pěšinu k němu, tu dravec nezná, ani oko luňáka černého ji nezahlédlo.

⁸ Pyšná mláďata po ní nešlapala, lev po ní nevlekl kořist.

⁹ Člověk svou rukou sáhl na křemen, hory od základů převrátil.

¹⁰ Vyrubal kanály ve skalách, jeho oko vidělo kdejakou drahocennost.

¹¹ (Zamezil přetékání řek,) tajnosti vynáší na světlo.

¹² Avšak moudrost, kde může být nalezena? A kde je to naleziště rozumnosti?

¹³ Její hodnotu smrtelný člověk nezná, nemůže být nalezena v zemi živých.

¹⁴ Hlubina říká: Ve mně není, moře říká: Není u mne.

¹⁵ Lístkové zlato za ni nemůže být dáno ani stříbro nemůže být odváženo na její úhradu.

¹⁶ Nemůže být zaplacena zlatem z Ofíru, vzácným karneolem a safírem.

¹⁷ Nevyrovná se jí zlato či sklo, nedá se směnit za předměty z ryzího zlata.

¹⁸ Perly a křišťál nebudou připomínány, cena moudrosti je nad drahokamy.

¹⁹ Kúšský topas se jí nevyrovná, nemůže být zaplacena čistým zlatem.

²⁰ Odkud tedy moudrost přijde? A kde je to naleziště rozumnosti?

²¹ Byla totiž skryta před očima všeho živého, ukryta před nebeským ptactvem.

²² Říše mrtvých a smrt říkají: Zprávu o ní jsme slyšely na vlastní uši.

²³ Bůh rozumí její cestě, on zná její naleziště.

²⁴ Vždyť on hledí až do končin země, vidí všechno pod nebesy.

²⁵ Takže dodal větru váhu a vodu odměřil mírou;

²⁶ když dešti stanovil hranici a hromobití cestu,

²⁷ tehdy ji uviděl a vyprávěl o ní, upevnil ji a také ji prověřil.

²⁸ A řekl člověku: Hle, bázeň před Panovníkem, toť moudrost a odvrátit se od zlého, toť rozumnost.

29

¹ A Jób pokračoval v pronášení své promluvy. Řekl:

² Kéž je mi dopřáno žít jako za dávných měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh chránil,

³ když nad mou hlavou nechával svítit svou lampu, šel jsem temnotou za jeho světlem.

⁴ Tak jako jsem byl ve dnech své sklizně v (důvěrném společenství s Bohem) nad svým stanem,

⁵ když ještě se mnou byl Všemohoucí a moji služebníci okolo mě.

⁶ Když jsem ve smetaně umýval své nohy a proudy oleje na mě vyplavovala skála.

⁷ Když jsem vycházel branou k městu a své sedadlo si připravoval na náměstí,

⁸ viděli mě mládenci a vytratili se, kmeti vstali a zůstali stát.

⁹ Knížata ustala v řečech, na ústa si položila ruku.

¹⁰ Vytratily se hlasy předáků jazyk jim přilnul k patru.

¹¹ Vždyť ucho, které mi naslouchalo, nazývalo mě šťastným, oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě.

¹² Vždyť jsem zachraňoval nuzného, když křičel o pomoc, i sirotka, který neměl pomocníka.

¹³ Přicházelo na mne požehnání hynoucího, k jásotu jsem přiváděl srdce vdovy.

¹⁴ Oblékal jsem si spravedlnost a ona si oblékala mne, právo mi bylo jako roucho a turban.

¹⁵ Slepému jsem byl očima a chromému nohama.

¹⁶ Chudým byl jsem otcem a prověřil jsem spor, který jsem neznal.

¹⁷ I tesáky bídáka jsem vyrazil a kořist vytrhoval z jeho zubů.

¹⁸ Řekl jsem si: Naposled vydechnu se svým hnízdem a rozmnožím dny jako písek.

¹⁹ Můj kořen dosahuje k vodě, rosa přenocuje v mých ratolestech.

²⁰ Má sláva je se mnou vždy nová, obnovuje se i luk v mé ruce.

²¹ Naslouchali mi a očekávali na mě, umlkali při mé radě.

²² Po mém slovu již nic neopakovali, kanul na ně můj výrok.

²³ Jako na déšť na mě počkali, jak pro jarní déšť otevřeli svá ústa.

²⁴ (Usmíval jsem se na ně, když nevěřili,) a neodvrhli světlo mé tváře.

²⁵ Volil jsem jejich cestu, sedával jsem v čele a přebýval jsem jako král s oddílem, jako ten, kdo potěší truchlící.

30

¹ A nyní se mi smějí ti, kteří jsou věkem mladší než já, jejichž otci jsem pohrdl tak, že jsem je odmítl nasadit ke svým ovčáckým psům.

² Nač mi také je síla jejich rukou? Zralost u nich přišla vniveč.

³ Nedostatkem a hladomorem vyčerpaní ohlodávají suchopár uplynulé noci, zkázu a zpustošení.

⁴ Trhají lebedu, listí z křoví a kořen janovce, aby je zasytily.

⁵ Jsou vypuzeni ze společenství, křičí na ně jako na zloděje.

⁶ Musejí přebývat v údolním srázu, dírách v podzemí a skalách,

⁷ hýkají mezi křovím, zalezlí pod plevelem.

⁸ Blázni, ano bezejmenní, byli vymrskáni ze země.

⁹ A teď jsem se stal jejich písničkou, stal jsem se námětem jejich výroku.

¹⁰ Opovrhují mnou, vzdalují se ode mne a (nemají zábrany plivat mi do tváře.)

¹¹ Jelikož on rozvázal mé lano a pokořil mě, oni si přede mnou povolili uzdu.

¹² Napravo povstávají jako mladická chátra, podrážejí mi nohy, vrší proti mně své zhoubné stezky.

¹³ Mou pěšinu boří, přispívají k mé zkáze. Není před nimi pomocníka.

¹⁴ Přicházejí jako široká trhlina, valí se jako zkáza.

¹⁵ Hrůza se obrátila proti mně, mou důstojnost pronásleduje jako vítr; jako mračno pominula má spása.

¹⁶ A teď je má duše rozlita nade mnou, dny soužení mě zachvacují.

¹⁷ Noc ze mě vyloupala kosti. Neutichnou mé hlodající bolesti.

¹⁸ Velkou silou se můj oděv změnil k nepoznání, mé roucho mě přepásá jako obojek.

¹⁹ Vrhl mě do bláta, stal jsem se podobným prachu a popelu.

²⁰ Křičím k tobě o pomoc, a neodpovídáš mi. Když (jsem se dříve postavil k modlitbě, měl jsi pro mě pochopení.)

²¹ Změnil ses mi v krutého nepřítele, strojíš mi úklady silou své ruky.

²² Zvedneš mě, posadíš mě na vítr, necháš mě zmítat v bouři.

²³ Vždyť vím, že mě přivedeš k smrti, do domu setkání pro všechno živé.

²⁴ (On jistě nevztáhne ruku do sutin, když při své zkáze někdo volá o pomoc.)

²⁵ Zdalipak jsem neplakal nad tím, kdo prožíval těžké dny? Nestarala se má duše o nuzného?

²⁶ Vždyť jsem čekal dobro, a přišlo zlo, očekával jsem světlo, a přišlo setmění.

²⁷ Mé nitro bylo přivedeno do varu a nemělo pokoj, potkaly mě dny soužení.

²⁸ Chodil jsem v nářku, ne v žáru slunce, ve shromáždění jsem povstal a křičím o pomoc.

²⁹ Šakalům jsem se stal bratrem, pštrosům bližním.

³⁰ Zčernala na mně kůže, (horečkou (vzplanuly mé kosti.))

³¹ I má lyra je naladěna pro smuteční obřad, pro hlas plačících má flétna.

31

¹ Se svýma očima jsem uzavřel smlouvu, jak bych se mohl zadívat na pannu?

² A jaký je podíl od Boha nahoře, dědictví od Všemohoucího shůry?

³ Cožpak jím pro bídáka není pohroma a pro pachatele nepravosti neštěstí?

⁴ Cožpak on mé cesty neuvidí a nespočítá všechny mé kroky?

⁵ Jestliže jsem jednal falešně a má noha spěchala za podvodem,

⁶ ať mě na miskách spravedlnosti odváží, ať mou bezúhonnost Bůh pozná.

⁷ Pokud by se odvrátil z cesty můj krok, mé srdce by šlo za mýma očima a poskvrna by ulpěla na mých dlaních,

⁸ ať tedy zaseji a sní to někdo jiný a ať jsou vykořeněny moje výpěstky.

⁹ Jestliže se mé srdce dalo přivábit k cizí ženě a číhal jsem u vchodu svého bližního,

¹⁰ ať má žena (jinému mele a jiní ať se nad ní sklánějí.)

¹¹ Vždyť je to hanebnost, zvrácenost hodná odsouzení.

¹² Neboť je to oheň, který stravuje až k zahynutí, vykoření všechnu mou úrodu.

¹³ Pohrdnu-li právem svého otroka či své otrokyně v jejich sporu se mnou,

¹⁴ co udělám, až Bůh povstane? Až mě navštíví, co mu odpovím?

¹⁵ Cožpak ten, který učinil v nitru mě, neučinil i jej? Což nás (tentýž nepřipravil v lůně?)

¹⁶ Jestliže jsem chudému odepřel jeho přání a nechal jsem vyhasnout oči vdovy,

¹⁷ jestliže jsem jídal své sousto sám, aniž by z něj jedl i sirotek --

¹⁸ vždyť u mě vyrůstal jako u otce od mého mládí a vdovu jsem vedl od lůna své matky --

¹⁹ jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu a nuzného, že nemá přikrývku,

²⁰ jestliže mi jeho bedra nežehnala, že se zahřál vlnou ze stříže mých beránků,

²¹ jestliže jsem se rozehnal rukou proti sirotkovi, protože jsem viděl, že mám v bráně podporu,

²² ať mi odpadne rameno od zad a vylomí se mi paže z lokte.

²³ Vždyť Boží pohroma mi nahání strach, (nemohl bych snést jeho vznešenost. )

²⁴ Pokud bych svou důvěru složil v zlato, čistému zlatu bych řekl: Má naděje!,

²⁵ jestliže bych se radoval, že mám hojný majetek a že má ruka mnoho získala,

²⁶ jestliže bych pohleděl na sluneční světlo, jak se třpytí a jak spanile putuje měsíc

²⁷ a mé srdce by se dalo ve skrytu svést a (polibek mých úst by poslala má ruka,)

²⁸ také to je zvrácenost hodná odsouzení, protože bych zapřel Boha nahoře.

²⁹ Zdalipak bych se radoval ze zkázy toho, kdo mě nenávidí, a rozjařil bych se, že ho postihlo něco zlého?

³⁰ Svým ústům jsem nedovolil hřešit, žádat (kletbou o jeho život.)

³¹ Cožpak muži z mého stanu neříkali: Kdo by nebyl nasycen jeho masem?

³² Příchozí nenocoval venku, otvíral jsem své dveře pro poutníka.

³³ Jestliže jsem svá přestoupení přikryl (jako Adam,) takže jsem svou vinu uschoval ve své hrudi,

³⁴ protože jsem měl strach z velkého davu a děsilo mě pohrdání lidských čeledí, umlkl jsem a nevycházel ze vchodu.

³⁵ Kéž je mi dopřán někdo, kdo by mi naslouchal. Zde je mé znamení. Ať mi odpoví Všemohoucí. Můj odpůrce sepsal záznam.

³⁶ Cožpak bych ho nenosil na rameni? Připoutal bych jej k sobě jako korunu.

³⁷ Oznámil bych mu počet svých kroků, přistupoval bych k němu jako vévoda.

³⁸ Jestliže má půda (křičí proti mně) a její brázdy pláčou spolu s ní,

³⁹ jestliže jsem bez placení jedl její úrodu a (přiváděl jsem duši jejích vlastníků k zoufalství,)

⁴⁰ ať mi vzejde trní namísto pšenice a býlí namísto ječmene. Tím končí Jóbova slova.

32

¹ Nato již přestali ti tři muži Jóbovi odpovídat, protože byl ve vlastních očích spravedlivý.

² Tu vzplanul hněv Elíhúa, syna Berakeela, Búzijce z čeledi Rámovy. Jeho hněv vzplanul proti Jóbovi, protože prohlásil sám sebe za spravedlivějšího, než je Bůh.

³ Jeho hněv vzplanul i proti jeho třem přátelům, protože nenašli odpověď, a přesto Jóba prohlašovali vinným.

⁴ Elíhú však (se slovy k Jóbovi) vyčkával, protože byli věkem starší než on.

⁵ Když Elíhú viděl, že v ústech těch tří mužů není odpověď, jeho hněv vzplanul.

⁶ Tu Búzijec Elíhú, syn Berakeelův, odpověděl. Řekl: Věkem jsem mladý, zatímco vy jste kmeti. Proto jsem se ostýchal a bál jsem se sdílet s vámi své poznání.

⁷ Říkal jsem si: Ať promluví dny, hojná léta ať oznámí moudrost.

⁸ Avšak je to duch v smrtelném člověku, dech Všemohoucího, který jim dává porozumět.

⁹ Nikoli velcí zmoudří, aniž starci porozumí právu.

¹⁰ Proto pravím: Poslouchej mě, ano, i já sdělím své poznání.

¹¹ Hle, čekal jsem na vaše slova, naslouchal jsem vašim rozumným řečem, dokud neprověříte ty výroky.

¹² Pozorně jsem vás sledoval, avšak hle, Jób nemá, kdo by ho usvědčil, kdo z vás by odpověděl na jeho řeči.

¹³ Jenom neříkejte: Nalezli jsme moudrost: Ať jej odvane Bůh, ne člověk.

¹⁴ Jób své výroky nezaměřil proti mně a já mu nebudu odpovídat vašimi řečmi.

¹⁵ Zděsili se, už neodpovídají, došla jim slova.

¹⁶ Budu tedy předpokládat, že nepromluví, protože přestali a už neodpovídají.

¹⁷ I já odpovím svým dílem, ano, i já sdělím své poznání.

¹⁸ Neboť jsem plný výroků, duch mě svírá v mém nitru.

¹⁹ Hle, mé nitro je jako víno, které není otevřeno, praskne jako nové měchy.

²⁰ Promluvím a uleví se mi; otevřu rty a odpovím.

²¹ Nikomu jistě nebudu nadržovat a nebudu lichotit člověku.

²² Vždyť ani neumím lichotit. (Jak snadno by mě můj Tvůrce odstranil. )

33

¹ Přece však bedlivě slyš mé výroky, Jóbe, a naslouchej všem mým slovům.

² Hle, nyní jsem otevřel svá ústa a jazyk v mých ústech promluvil.

³ (Mé řeči pocházejí z přímosti mého srdce,) mé rty vytříbeně vyjádřily poznání.

⁴ Učinil mě duch Boží, při životě mě zachová dech Všemohoucího.

⁵ Pokud můžeš, odpověz mi; připrav se, postav se proti mně.

⁶ Hle, jsem na tom před Bohem jako ty, i já jsem byl zformován z hlíny.

⁷ Hle, (neohromí tě hrůza ze mě) ani na tebe nedolehne těžce mé naléhání.

⁸ Zajisté jsi ke mně promluvil a já poslouchám hlas tvých výroků. Prý:

⁹ Jsem čistý, bez přestoupení, jsem bezúhonný, není při mně zvrácenost,

¹⁰ jenže Bůh proti mně hledá záminky, považuje mě za nepřítele,

¹¹ mé nohy dává do klády, střeží všechny mé stezky.

¹² Inu, v této věci jsi nebyl v právu -- tak ti odpovím, neboť Bůh je větší než člověk.

¹³ Proč proti němu vedeš při? Že neodpovídá vždy lidskými slovy?

¹⁴ Vždyť Bůh promluví jednou i podruhé, ale člověk to nezpozoruje.

¹⁵ Ve snu, v nočním vidění, když hluboký spánek padne na lidi, v dřímotách na posteli.

¹⁶ Tehdy to lidem (dá na vědomí) a zapečetí je v (tom, o čem byli poučeni,)

¹⁷ aby odvrátil člověka od jeho špatného díla a vzdálil pýchu od muže.

¹⁸ Chrání jeho duši před jámou, před tím, aby jeho život zašel oštěpem.

¹⁹ Bolestí je kárán na své posteli, (třesení jeho kostí) je stálé.

²⁰ Jeho život mu znechutil chléb, jeho duše lákavou potravu.

²¹ Jeho tělo ztrácí na vzhledu, obnaženy jsou jeho kosti, které nebylo vidět.

²² K jámě přistoupila jeho duše, jeho život k poslům smrti.

²³ (Kdyby s ním byl posel, prostředník, jeden z tisíce, aby člověku oznámil, v čem spočívá jeho přímost,)

²⁴ (a Bůh by se nad ním smiloval a řekl by: Vykup jej, aby nesestoupil do jámy; našel jsem za něho výkupné. )

²⁵ Jeho tělo bude svěžejší než v mládí, vrátí se tak do dnů své svěžesti.

²⁶ Bude úpět k Bohu, který ho laskavě přijme, uvidí za radostného křiku jeho tvář a on odplatí smrtelnému člověku za jeho spravedlnost.

²⁷ Ať zazpívá před lidmi a řekne: Zhřešil jsem a zkazil jsem, co bylo správné, ale nebylo mi odplaceno stejně.

²⁸ Mou duši vykoupil, aby nepřešla do jámy, můj život uzří světlo.

²⁹ Hle, Bůh při člověku udělá všechny tyto věci dvakrát i třikrát,

³⁰ aby odvrátil jeho duši od jámy, aby byl osvícen světlem živých.

³¹ Věnuj mi pozornost, Jóbe, poslouchej mě. Mlč a já budu mluvit.

³² Pokud máš po ruce výroky, odpověz mi. Promluv, protože bych tě chtěl prohlásit za spravedlivého.

³³ Pokud nemáš, poslouchej ty mě; mlč, ať tě naučím moudrosti.

34

¹ A Elíhú vypovídal dále. Řekl:

² Slyšte, moudří, mé výroky, vzdělaní, naslouchejte mi.

³ Ucho přece zkoumá výroky a patro ochutnává jídlo.

⁴ Zvolme si, co je spravedlivé, zjistěme mezi sebou, co je dobré.

⁵ Neboť Jób prohlásil: Jsem spravedlivý, a Bůh mi odňal právo.

⁶ Mám snad lhát ohledně svého práva? Aniž bych se dopustil přestoupení, moje rána od šípu je nevyléčitelná.

⁷ Který muž pije jako Jób výsměch jako vodu,

⁸ vchází do spolku s pachateli nepravosti a chodí s ničemníky?

⁹ Protože řekl: Muži nepřinese užitek, když najde zalíbení v Bohu.

¹⁰ Proto mě poslouchejte, rozumní muži: Ať je to od Boha vzdáleno, že by spáchal ničemnost a že by Všemohoucí spáchal špatnost.

¹¹ Neboť odplatí člověku jeho skutek, postihne každého podle jeho stezky.

¹² Ano opravdu, Bůh nejedná ničemně, Všemohoucí nepokřiví právo.

¹³ Kdo (jej ustanovil nad zemí) a kdo (jej určil nad celý světem?)

¹⁴ Kdyby zaměřil svou pozornost jen na sebe a vzal zpět k sobě svého ducha a svůj dech,

¹⁵ všechno tvorstvo by společně naposled vydechlo a člověk by se (obrátil v prach.)

¹⁶ Pokud ti tedy nechybí rozumnost, vyslechni toto, naslouchej hlasu mých výroků.

¹⁷ Což si opravdu myslíš, že může vládnout ten, kdo nenávidí právo? Anebo chceš prohlásit vinným (spravedlivého a mocného?)

¹⁸ Cožpak se sluší králi říkat: Ničemníku a šlechticům: Ničemo?

¹⁹ Tomu, který nenadržuje knížatům ani nestraní urozenému před chudým, neboť oni jsou všichni dílem jeho rukou?

²⁰ V okamžiku i o půlnoci umírají, lidé jsou rozechvěni a pomíjejí. Vznešený je odstraněn bez zásahu lidské ruky.

²¹ Neboť jeho oči hledí na cesty člověka, on uvidí všechny jeho kroky.

²² Není taková temnota, ani nejhlubší tma nestačí, aby se tam pachatelé nepravosti mohli skrýt.

²³ Neboť nikomu není uloženo více, než aby šel na soud před Boha.

²⁴ Bez vyšetřování drtí mocné, namísto nich ustanovil jiné.

²⁵ Jistě zná jejich počiny, vyvrátí je v noci a budou potřeni.

²⁶ Jako ničemy je bije na místě, kde to všichni vidí,

²⁷ protože se od něj odvrátili a žádné z jeho cest nerozuměli,

²⁸ takže k němu nechali přijít volání chudého, uslyší volání nuzného.

²⁹ Zůstane-li on klidný, kdo jej prohlásí vinným? Když skryje tvář, kdo jej zpozoruje? Přitom bdí zároveň nad národem i nad jednotlivým člověkem,

³⁰ aby se bezbožný člověk nestal králem, aby nebyl lidu léčkou.

³¹ Vždyť řekl snad někdo Bohu: Odnesl jsem si to, nebudu už jednat zle?

³² Co sám nevidím, tomu ty mě uč. Jestliže jsem provedl špatnost, nebudu v tom pokračovat?

³³ Má snad za to odplatit podle tvého? Vždyť jsi ho zavrhl, protože ty si můžeš vybrat a já ne. Jen pověz, co víš.

³⁴ Řeknou mi to rozumní muži i moudrý člověk, který mě poslouchá:

³⁵ Jób nemluví na základě poznání, jeho slova nepřicházejí z porozumění.

³⁶ Kéž je Jób (jednou provždy) přezkoušen za odpovědi po způsobu mužů propadlých nepravosti.

³⁷ Neboť ke svému hříchu přidává vzpouru, tleská mezi námi. Jen ať množí své řeči proti Bohu.

35

¹ A Elíhú odpovídal dále. Řekl:

² Považuješ tohle za správné? Řekl jsi: Má spravedlnost je (před Bohem.)

³ Vždyť se ptáš: Jaký užitek ti to přinese? Co víc získám než svým hříchem?

⁴ Já odpovím několika výroky tobě a s tebou i tvým přátelům.

⁵ Pohleď na nebesa a viz, pozoruj oblaky, jak tě převyšují.

⁶ Hřešíš-li, co to s ním provede? Je-li tvých přestoupení mnoho, co mu to způsobí?

⁷ Pokud jsi byl spravedlivý, co mu tím dáš nebo co od tebe získá?

⁸ Tvá ničemnost se týká jen člověka, jako jsi ty, tvá spravedlnost lidského syna.

⁹ Lidé se dávají do křiku pro množství útlaku, pro tvrdou paži mocných křičí o pomoc.

¹⁰ A nikdo neříká: Kde je Bůh, můj Tvůrce, který dává v noci písně,

¹¹ vyučuje nás více než zemská zvířata, činí nás moudřejšími než nebeské ptactvo?

¹² Jednou budou úpěnlivě volat, ale on neodpoví, kvůli pýše zlých lidí.

¹³ Bůh nebude poslouchat pouhý klam, Všemohoucí si toho nebude všímat.

¹⁴ Tím spíše když říkáš, že si nebudeš všímat jej. Tvůj spor je před ním a ty na něj musíš čekat.

¹⁵ Avšak nyní, protože jeho hněv tě ještě nenavštívil a o zpupnost se zatím příliš nestaral.

¹⁶ I Jób svá ústa otvírá marně, bez rozmyslu zbytečně rozmnožuje výroky.

36

¹ A Elíhú pokračoval. Řekl:

² Měj se mnou trochu strpení, ať ti sdělím, že výroky o Bohu ještě neskončily.

³ Své poznání vezmu zdaleka, spravedlnost přiznám svému Učiniteli.

⁴ Neboť mé výroky opravdu nejsou klam, mluví s tebou člověk úplného poznání.

⁵ Hle, mocný je Bůh, ale člověkem nepohrdá, silou smýšlení je mocný.

⁶ Ničemu při životě nezachová, avšak chudým dopřeje právo.

⁷ Neodvrátí svůj zrak od spravedlivých, s králi je navždy přivede na trůn a budou povýšeni.

⁸ Pokud však jsou spoutáni řetězy, polapeni do provazů soužení,

⁹ vytýká jim jejich skutky a to, že se rozmáhají jejich přestoupení.

¹⁰ Otvírá jim ucho pro ponaučení a říká, že se mají odvrátit od nepravosti.

¹¹ Pokud uposlechnou a budou mu sloužit, dovrší v blahobytu své dny, v potěšení svá léta.

¹² Pokud ale neuposlechnou, zajdou oštěpem a vydechnou naposled jako člověk bez poznání.

¹³ Lidé bezbožného srdce budou v srdci ukládat hněv, nebudou křičet o pomoc, když je spoutá.

¹⁴ Jejich duše zemře v mládí, mezi chrámovými smilníky skončí jejich život.

¹⁵ Zkroušeného vysvobodí skrze jeho soužení, bude jim otvírat ucho skrze útlak.

¹⁶ Tak i tebe lákal ze chřtánu soužení do volného prostoru, v němž není stísněnost. Tučností naplnil pohodu u tvého stolu.

¹⁷ Avšak ty jsi naplnil podstatu právní pře ničemy. Právní pře a soud se tě budou držet.

¹⁸ Jenom ať tě zloba nepodnítí k tleskání. Množství výkupného ať tě neodkloní stranou.

¹⁹ Cožpak tvé volání o pomoc způsobí, že nezůstaneš v úzkých? Nebo (vypětí všech sil?)

²⁰ Nebaž po noci, (která by vytrhla národy z jejich místa. )

²¹ Měj se na pozoru, ať se neobrátíš k nepravosti, protože bys raději zvolil ji nežli soužení.

²² Hle, jak vyvýšený je Bůh ve své síle. Kdo je takový učitel jako on?

²³ Kdo mu určil cestu? A kdo řekl: Provedl jsi zvrácenost?

²⁴ Pamatuj, že máš vyvyšovat jeho dílo, o němž lidé zpívají.

²⁵ Na ně patřili všichni lidé, smrtelný člověk na něj zdaleka pohledí.

²⁶ Hle, veliký je Bůh, nepochopíme jej, počet jeho let je nevyzpytatelný.

²⁷ Neboť vyzvedne kapky vody a ony kanou v podobě deště, jako jeho mlha,

²⁸ oblaka je řinou, kanou na mnoho lidí.

²⁹ Ano, mohl by někdo porozumět rozprostření oblaku, hřmění z jeho stánku?

³⁰ Hle, rozprostřel nad sebou své světlo, přikryl základy moře.

³¹ Vždyť jimi soudí národy, jídla dává do sytosti.

³² Světlo blesku ukryl v dlaních, přikázal mu zasáhnout cíl.

³³ Jeho hřmot o něm vypovídá, i dobytek o tom, že přichází.

37

¹ Ano, mé srdce se kvůli tomu otřese, že až ze svého místa vyskočí.

² Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu hromu, jež vychází z jeho úst.

³ Pod celými nebesy ho posílá, k okrajům země své světlo.

⁴ Za ním zařve hlas, jeho vznešenost hlasitě zahřmí. Blesky nezadrží, až bude jeho hlas slyšet.

⁵ Bůh obdivuhodně zahřmí svým hlasem, činí velké věci, které nepochopíme.

⁶ Neboť zavolá na sníh: Padej na zem, též i na průtrž deště, a ve své síle padá průtrž dešťů.

⁷ Na ruku každého člověka umístí pečeť, aby všichni lidé poznali jeho dílo.

⁸ Zvěř zalézá do houští a přebývá ve svých doupatech.

⁹ Vichřice se přižene ze své kobky, chlad od (severního větru.)

¹⁰ Božím dechem vzniká led, vodní plocha se ocitá v sevření.

¹¹ I mračno obtěžká vláhou, jeho světlo rozptýlí oblak.

¹² Ty se pak podle jeho úmyslů valí v kruzích, aby na povrchu (celé země) vykonaly všechno, co jim přikáže.

¹³ Užije toho ať už jako trestající hole, ať už ku prospěchu své země, ať už na důkaz milosrdenství.

¹⁴ Naslouchej tomu, Jóbe, zastav se a zvažuj obdivuhodné Boží skutky.

¹⁵ Rozumíš snad tomu, čím je Bůh pověří, když dovolí, aby se zaskvělo světlo jeho oblaku?

¹⁶ Rozumíš snad letům oblaku a podivuhodným skutkům toho, jehož poznání je úplné?

¹⁷ Ty, jenž máš horká roucha, když se v poledne země utiší,

¹⁸ můžeš spolu s ním rozprostřít oblaka pevná jako zrcadlo odlité z kovu?

¹⁹ Oznam nám, co mu máme říci? Kvůli zatemněnosti si to nedokážeme srovnat v hlavě.

²⁰ Bude mu snad sděleno, že hodlám promluvit? Copak mu mohl někdo něco říci, když je zmatený?

²¹ Lidé však ještě nemohli spatřit světlo zářící v oblacích, dokud nepřešel vítr a nepročistil je.

²² Od severu přichází zlatá záře, hrůzu vzbuzující majestát kolem Boha.

²³ Všemohoucího, toho jsme nemohli postihnout. Jeho moc je veliká a přitom právo ani plnou spravedlnost nepotlačuje.

²⁴ Proto se ho lidé bojí, (nehledí ani na žádného, kdo má moudré srdce. )

38

¹ Tu odpověděl Hospodin Jóbovi z vichřice. Řekl:

² Kdo je tento člověk, který zatemňuje radu výroky bez poznání?

³ Přepásej si nyní bedra jako muž. Vyptám se tě a pouč mě.

⁴ Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, pokud víš něco rozumného.

⁵ Kdo určil její rozměry, jestlipak víš? Anebo kdo nad ní roztáhl měřicí šňůru?

⁶ Do čeho byly zapuštěny její podpěry, nebo kdo založil její rohový kámen,

⁷ když jitřní hvězdy společně jásaly a všichni Boží synové hlaholili?

⁸ A kdo zahradil moře vraty, když se vyvalilo, vyšlo z lůna?

⁹ Když jsem na něj položil oblak jako oděv a hustou temnotu jako plenku,

¹⁰ (určil jsem mu svou hranici,) umístil jsem závoru a vrata.

¹¹ Řekl jsem: Dosáhneš až sem a dál už ne, tvé vlny hrdě dorazí pouze sem.

¹² Dal jsi snad někdy za svůj život příkaz ránu? Obeznámil jsi jitřenku s jejím místem,

¹³ aby uchopila zemi za okraje a ničemové z ní byli setřeseni?

¹⁴ Proměňuje se jako hlína pod pečetním prstenem a oni slouží jako oděv.

¹⁵ Ničemům bude jejich světlo odepřeno, povýšená paže bude zlomena.

¹⁶ Přišel jsi snad až k pramenům moře a procházel ses po dně hlubiny?

¹⁷ Byly ti snad odhaleny brány smrti, uvidíš snad brány nejhlubší tmy?

¹⁸ Prozkoumal jsi zemi až do jejích šířek? Pověz, pokud to všechno znáš.

¹⁹ Kudy vede ta cesta, na níž sídlí světlo, a temnota, kde má to své místo,

²⁰ že bys je vzal na jejich území, že bys rozpoznal stezky k jejich domu?

²¹ Věděl jsi, že se jednou narodíš a jak velký bude počet tvých dnů?

²² Přišel jsi snad ke skladům sněhu? Uvidíš snad sklady krup,

²³ které jsem ušetřil pro čas soužení, pro den bitvy a boje?

²⁴ (Kudy vede ta cesta, kde) se rozděluje světlo, odkud se rozptyluje po východní zemi vítr?

²⁵ Kdo vymezil koryto povodni a cestu pro hromobití,

²⁶ aby seslal déšť na zemi bez lidí, na pustinu, v níž člověka není,

²⁷ aby napojil místo zkázy a zpustošení a dal vzrůst výhonku trávy?

²⁸ Má snad déšť otce či kdo zplodil krůpěje rosy?

²⁹ Z čího lůna vyšel led a kdo porodil nebeské jíní?

³⁰ Voda tuhne jako kámen a povrch hlubiny se uzavírá.

³¹ Dokážeš snad spoutat uskupení Plejád či rozvázat pouta Orionu?

³² Můžeš snad v pravý čas vyvést hvězdy zvěrokruhu či vést Medvěda spolu s jeho mláďaty?

³³ Znáš snad nebeská ustanovení? Zdalipak ustanovíš na zemi Jeho dohled?

³⁴ Můžeš snad pozvednout svůj hlas k oblaku, takže tě přikryje spousta vod?

³⁵ Vypustíš snad blesky, takže se dají do pohybu? Budou ti hlásit: Tady jsme?

³⁶ Kdo vložil do ibisů moudrost či kdo dal kohoutovi rozumnost?

³⁷ Kdo díky své moudrosti spočítá oblaka, kdo vyprázdní nebeské měchy,

³⁸ když prach odlijí v slitinu a hroudy se sklíží?

³⁹ Můžeš snad lovit potravu pro lvici a utišit hlad mladých lvů,

⁴⁰ až se v doupatech skrčí, budou čekat v úkrytu houští?

⁴¹ Kdo připraví úlovek havranovi, až jeho mláďata budou křičet k Bohu o pomoc a budou bloudit bez potravy?

39

¹ Znáš snad čas porodu skalních kozorožců? Střežíš laň, když se svíjí v porodních bolestech?

² Počítáš měsíce, (kdy jsou březí,) znáš čas jejich porodu?

³ Skloní se, vrhnou svá mláďata, zbaví se svých bolestí.

⁴ Jejich mláďata sílí, rostou v přírodě. Pak odejdou a už se k nim nevrátí.

⁵ Kdo propustil divokého osla na svobodu, kdo rozvázal pouta stepního osla,

⁶ kterému jsem dal pustinu za obydlí a slatinu za příbytky?

⁷ Městskému ruchu se vysmívá, neslyší povely poháněče.

⁸ Na horách si hledá svou pastvu, pátrá po jakékoliv zeleni.

⁹ Bude ti snad chtít sloužit divoký tur? Zdalipak přenocuje u tvého žlabu?

¹⁰ Přivážeš snad divokého tura popruhem k brázdě? Zdalipak bude za tebou údolí vláčet?

¹¹ Spolehneš se snad na něho, protože má velkou sílu, a přenecháš mu svou námahu?

¹² Uvěříš mu snad, že tvé zrno sveze a shromáždí na tvé humno?

¹³ Křídlo pštrosice vesele mává; je to snad čapí peruť s peřím?

¹⁴ Vždyť svá vejce nechává na zemi, dává je zahřívat na hlíně.

¹⁵ Zapomíná, že je může rozmáčknout noha, pošlapat polní zvěř.

¹⁶ Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by jí nepatřila, beze strachu z marnosti své námahy,

¹⁷ protože Bůh jí odepřel moudrost a nedal jí podíl na rozumnosti.

¹⁸ Když se vymrští do výše, vysmívá se koni a jeho jezdci.

¹⁹ Dáš snad koni udatnost, oblékneš snad hřívou jeho šíji?

²⁰ Naučíš ho snad skákat jako kobylku? Z jeho majestátního frkání jde hrůza.

²¹ V údolí hrabe nohama a raduje se ze své síly, vytáhne vstříc zbraním.

²² Vysmívá se strachu, neděsí se a neustoupí před mečem.

²³ Toulec chřestí proti němu, kopí a srpáč se blyští.

²⁴ S duněním a burácením dusá zemi, nedá se zadržet, když zazní zvuk beraního rohu.

²⁵ Kdykoli sytě zazní beraní roh, spokojeně zařehtá, zdálky větří boj, hromování velitelů a válečný pokřik.

²⁶ Cožpak sokol podle tvé rozumnosti létá a rozprostírá křídla k jihu?

²⁷ Zdalipak se orel vznáší na tvůj příkaz, takže vysoko staví své hnízdo?

²⁸ Sídlí na skále, nocuje na skalním výběžku jako v pevnosti.

²⁹ Odtamtud slídí za potravou, jeho oči ji vidí z daleka.

³⁰ Jeho mláďata hltají krev a na místě, kde jsou pobití, tam je i on.

40

¹ A Hospodin Jóbovi dále odpovídal. Řekl:

² Smí snad nějaký kritik vést spor s Všemohoucím? Nechť na to odpoví ten, kdo Boha kárá.

³ Nato Jób Hospodinu odpověděl. Řekl:

⁴ Hle, jsem nepatrný, co ti mám odpovědět? Kladu si ruku na ústa.

⁵ Promluvil jsem jednou a již odpovídat nebudu, i podruhé, ale vícekrát ne.

⁶ Tu Jóbovi odpověděl Hospodin z vichřice. Řekl:

⁷ Nyní si přepásej bedra jako muž, ať se tě vyptám, a pouč mě.

⁸ Chceš snad zrušit i můj soud, prohlásit mě vinným, a tak se ospravedlnit?

⁹ Zdalipak máš paži jako Bůh a můžeš hřímat hlasem, jakým hřímá on?

¹⁰ Nyní se ozdob (vznešeností a vyvýšeností,) oděj se majestátem a důstojností.

¹¹ Rozlij zuřivost svého hněvu, pohleď na každého pyšného a sniž ho.

¹² Pohleď na každého pyšného a pokoř ho, ničemy sraz na jejich místě.

¹³ Skryj je společně do prachu, jejich (tváře obvaž na skrytém místě.)

¹⁴ I já ti budu vzdávat chválu, že ti pomůže tvá pravice.

¹⁵ Jen si všimni behemóta, kterého jsem učinil stejně jako tebe; žere trávu jako býk.

¹⁶ Jen pohleď, jeho síla je v jeho bedrech a jeho zdatnost v jeho břišních svalech.

¹⁷ Vzpřímí ocas jako cedr, šlachy jeho stehen jsou propletené.

¹⁸ Jeho kosti jsou jako bronzové roury, jeho kostra jako železný sochor.

¹⁹ On je prvotina Božího jednání, jeho Tvůrce ať mu přinese jeho meč.

²⁰ Neboť hory mu poskytují pastvu, kde dovádí všechna polní zvěř.

²¹ Uléhá pod lotosy v úkrytu z rákosí a bahna.

²² Lotosy jej zahalí svým stínem, obklopují jej potoční topoly.

²³ Jestliže se řeka vzdouvá, nepodléhá panice, je si jist, ačkoliv se proti jeho tlamě valí jako Jordán.

²⁴ Může se ho člověk zmocnit svým pohledem, protáhnout mu chřípí návnadami?

²⁵ Vytáhneš livjátána udicí, zkrotíš provazem jeho jazyk?

²⁶ Vložíš snad do jeho chřípí rákos, probodneš jeho čelist háčkem?

²⁷ Zahrne tě snad úpěnlivými prosbami? Zdalipak k tobě promluví vlídnými slovy?

²⁸ Uzavře snad s tebou smlouvu? Přijmeš jej navěky za otroka?

²⁹ Budeš si s ním hrát jako s ptáčkem, uvážeš ho pro svá děvčata?

³⁰ Budou o něm vyjednávat společníci, rozdělí jej mezi obchodníky?

³¹ Zaplníš snad jeho kůži oštěpy, jeho hlavu rybářskou harpunou?

³² Polož na něho svou dlaň, připomeň si boj a už v tom nepokračuj.

41

¹ Hle, číhat na něho by bylo ošidné. Cožpak se člověk nezhroutí již při pohledu na něj?

² Nikdo není tak smělý, že by jej probudil. Kdo by se potom chtěl postavit proti mně?

³ Kdo mě v něčem předstihl, abych mu to musel odplatit? Cokoli se objeví pod celými nebesy, patří to mně.

⁴ Nebudu mlčet o jeho údech, popisu jeho zdatnosti a o půvabu stavby jeho těla.

⁵ Kdo odhalí jeho svrchní oděv? Kdo může proniknout (jeho dvojitým chrupem?)

⁶ Kdo kdy mohl otevřít jeho tlamu? Kolem jeho zubů číhá hrůza.

⁷ Jeho pýchou jsou řady štítů (sevřených těsnou pečetí.)

⁸ Tisknou se jeden ke druhému, ani vítr mezi ně nepronikne.

⁹ Jsou spjaty (jeden s druhým,) jsou sevřeny a neoddělí se.

¹⁰ Jeho supění zažehne světlo, jeho oči jsou jako víčka jitřenky.

¹¹ Z tlamy mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry.

¹² Z nozder mu vychází kouř jako z roztopeného kotlíku s rákosem.

¹³ Jeho dýchání rozpaluje uhlíky, z tlamy mu vychází plamen.

¹⁴ V jeho šíji přebývá síla, před ním předchází zoufalství.

¹⁵ Laloky jeho těla přilnuly k sobě, nepohne se, co je na něm slito.

¹⁶ Jeho srdce je slité jako kámen, slité jako spodní mlýnský kámen.

¹⁷ Z jeho vznešenosti dostávají hrdinové strach, hrůzou jsou celí bez sebe.

¹⁸ Meč, který jej zasáhne, neobstojí, ani kopí, střela či šíp.

¹⁹ Železo považuje za slámu, bronz za ztrouchnivělé dřevo.

²⁰ Šíp z luku jej nezažene, kameny z praku se před ním změnily v plevu.

²¹ Kyj považuje za plevu, vysmívá se mávání srpáčem.

²² Zespodu má ostré hrany, valí se blátem jako smyk.

²³ Hlubinu přivádí do varu jako hrnec, moře pokládá za kelímek na mast.

²⁴ Zanechá za sebou světélkující dráhu, člověk si až myslí, že hlubina má šediny.

²⁵ Není mu podobného na prachu země, takového, který je zbaven všeho děsu.

²⁶ Na každého vyvýšeného dohlédne, je králem nad všemi potomky šelmy.

42

¹ Nato Jób Hospodinu odpověděl. Řekl:

² Vím, že dokážeš cokoliv a žádný plán pro tebe není nemožný.

³ Kdo že je tento člověk, který bez rozmyslu zakrývá radu? Jistě, povídal jsem o něčem, co nikdy nepochopím. Ve srovnání se mnou jsou to obdivuhodné věci a nemohu je poznat.

⁴ Řekl jsi: Nyní slyš, já promluvím. (Zeptám se tě a ty mě pouč.)

⁵ Slyšel jsem tě jen z doslechu, a nyní tě vidělo mé oko.

⁶ Proto odvolávám, lituji toho v prachu a popelu.

⁷ I stalo se poté, co Hospodin k Jóbovi promluvil tato slova, že řekl Elífazovi Témanskému: Proti tobě a proti oběma tvým přátelům vzplanul můj hněv, protože jste o mně nemluvili správně jako můj otrok Jób.

⁸ Nuže vezměte si sedm býčků a sedm beranů a jděte k mému otroku Jóbovi, přinesete za sebe zápalnou oběť a můj otrok Jób se za vás bude modlit. Neboť na něho jistě budu brát ohled, abych s vámi nenaložil podle vašeho bláznovství, že jste o mně nemluvili správně jako můj otrok Jób.

⁹ Tak Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský šli a zachovali se podle toho, jak k nim Hospodin promluvil. A Hospodin bral ohled na Jóba.

¹⁰ Hospodin tehdy změnil Jóbův úděl, když se k němu modlil za své přátele. A ke všemu, co Jób měl, Hospodin dvojnásobně přidal.

¹¹ Také všichni jeho bratři a všechny jeho sestry a všichni, kdo ho předtím znali, k němu přišli, jedli s ním v jeho domě chléb, projevovali mu účast a utěšovali jej po všem tom neštěstí, které na něho Hospodin přivedl. Dali mu každý jednu kesítu a jeden zlatý kroužek.

¹² Hospodin tehdy požehnal Jóbův konec více než jeho počátek. Jób měl čtrnáct tisíc kusů bravu a šest tisíc velbloudů, tisíc spřežení skotu a tisíc oslic.

¹³ Dále měl sedm synů a tři dcery.

¹⁴ První dal jméno Jemíma, druhé jméno Kesía a třetí jméno Keren-ha-púk.

¹⁵ V celé zemi se nenašly ženy tak krásné jako Jóbovy dcery. Jejich otec jim dal dědictví mezi jejich bratry.

¹⁶ Jób potom žil ještě sto čtyřicet let a viděl své syny a syny svých synů po čtyři generace.

¹⁷ I zemřel Jób starý a sytý dnů.